Slovo, které léčí

Ležel jsem tehdy v nemocnici  a hlavou se mi honily různé myšlenky.  Nemoc, které se říká růže, mi do ruda zbarvila mou levou tvář. Byl jsem oteklý, oči šly otevřít jen s velkou námahou. K tomu vysoká horečka a chaos v hlavě...

To, co mne v té chvíli trápilo, vycházelo z nedostatku informací. Moje medicínské znalosti mi o mé nemoci nebyly schopny podat žádnou potěšující informaci. Lékař na "pohotovosti" mi také nic bližšího neřekl. Jen mne okamžitě nechal převézt na infekční oddělení.
Tam mne uložili do postele a nasadili antibiotika. Ani tam mi neřekli žádnou informaci o tom, co mi vlastně je. Horečka nepolevovala, pálení ve tváři také ne a k tomu jsem měl pocit, že otok se ještě zvětšuje. Na pokoji se mnou byli dva starší pacienti. Chvíli po večeři spokojeně usnuli a spali docela hlasitě. Jejich chrápání by mi zahánělo spánek, i kdybych byl úplně v pořádku.
Celou noc jsem se budil. Přemýšlel jsem o tom, jak budu vypadat, když mi ta rudá skvrna ve tváři zůstane. Díky vysoké horečce jsem měl chvílemi skoro hororové sny, ze kterých jsem se probouzel zpocenější, než když jsem usnul...

Ráno mi donesli snídani, ale já neměl na jídlo ano pomyšlení. Chvíli po desáté začala vizita. Když přišli k mé posteli, jeden z lékařů se na mne podíval a řekl: "Nebojte, za pár dnů zmizí otok i ta rudá skvrna." S ostatními členy vizity pak odešli do dalšího pokoje. Ze mne v té chvíli všechno spadlo. Dostal jsem chuť na oběd a i když bych s mojí tváří stále ještě mohl vystupovat v grotesce, cítil jsem se mnohem lépe.
Později jsem se s tím doktorem skamarádil a dodnes jsme s Milanem dobří přátelé. Často mu připomínám, že mne tehdy jeho slovo poléčilo víc, než všechny léky, které mi předepisoval.
Měl jsem tehdy v nemocnici čas přemýšlet. A tak jsem přemýšlel i o tom, jakou sílu má slovo, pronesené ve správný čas, na správném místě, správnému člověku.

Pokud čtete mé články pravidelně, tak víte, že občas otevírám témata, která jsou někdy nazývána "Třináctou komnatou". Před časem jsem napsal článek "Skočit z 12. patra je tak snadné", který pojednával o sebevraždě. Dlouho jsem přemýšlel, zda ho mám vůbec zveřejnit.
Nedlouho poté, co se objevil na blogu, mi na mobil přišla zpráva. Mladá žena psala, že byla rozhodnutá ukončit svůj život. Když vypínala počítač, všimla si, že mám na blogu nový článek a v něm slova, která právě potřebovala k překonání svého stavu...

Nejsme-li němí a negramotní, pak máme dar slova, kterým můžeme léčit i my. Nemusí to být projevy, pokoušející se konkurovat Fidelu Castrovi, který dokázal o kubánské revoluci řečnit v kuse dlouhé hodiny. Milan mi tehdy v nemocnici řekl jen jednu větu. Ale bylo to právě to, co jsem ke svému uzdravení potřeboval slyšet.
Naše slovo může léčit i působit bolest. Může těšit nebo zraňovat. Může přinášet radost a pokoj nebo jím můžeme toho druhého ubíjet. Je na nás, jak se rozhodneme.