Rada starším

        Bibli čtu už dlouho. Poprvé to bylo ještě v době, kdy jsem nechodil do školy. Starší sourozenci mne naučili číst ještě před mými pátými narozeninami. Díky tomu mohu pozorovat zajímavý posun, který přichází s tím, jak mi přibývají roky.

        Dobře si vzpomínám, jak jsem rád četl Pavlův vzkaz Timoteovi: "Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě." (1. Timoteovi 4,12) To bylo v době, kdy jsem doma i v církvi patřil k těm nejmladším. Dnes už se mne týkají i slova, které apoštol Petr píše těm dříve narozeným: "Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.
Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy."  (1. Petrův 5,1-4)

        Vzpomínám si, jak mi vadilo, když mne ti starší neustále poučovali a přitom ještě dávali najevo, ať raději mlčím, protože nemám jejich zkušenosti. Přitom jsem věděl, že pravdu mám přece já...

        Poslední dobou si občas uvědomím, že jsem se dostal na druhou stranu barikády. Mám pocit, že mi moje životní zkušenosti dávají právo, abych poučoval ty, kdo podle mne takové zážitky nemají.

        Dnes jsem si přečetl Petrovo napomenutí, které mi posílá ve svém dopise a vůbec se mi to nelíbilo. Pak jsem ale začal přemýšlet a nakonec mu musím dát za pravdu. Co nám starším ten stařičký Petr vlastně vyčítá?

        Varuje nás před nebezpečím, že se nám naše práce v církvi stane něčím, co se dá popsat termínem stereotyp. Vybavil se mi horník ve středověkém dole, který jezdil se svým vozíkem tam a zpátky. Tam prázdný, zpět plný. Tak dlouho, že už ani nevnímal, co dělá....

        Petr dále připomíná, že se nám může stát, že naše "dobro" nepůjde od srdce, jako když jsme byli mladí, ale naše dobré skutky bude motivovat "zištnost". Budeme si tak zakládat na našem postavení, že kvůli němu budeme ochotni udělat i to, co bychom nikdy nedělali, kdyby to nebylo třeba pro udržení našeho "korýtka".

        A pak je tu ještě jeden sklon, který přichází s léty. Snaha nahradit diskuzi rozkazy. Pocit, že já jsem pán a ti druzí, nejen ti mladí, mne musí poslouchat. Ježíš to velice dobře popsal v jednom svém kázání: "Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 24,45-51)

        Chci být tím dobrým správcem. Starším, který podle Petrovy rady dělá svou práci dobrovolně, s horlivou ochotou, jako dobrý pastýř. Chci se také těšit na chvíli, kdy se "ukáže nejvyšší pastýř" – Ježíš Kristus, který přijde, aby odměnil všechny věrné a rozumné služebníky "nevadnoucím vavřínem slávy." Prosím Boha, aby mi každý den dával vše, co potřebuji pro věrnou a rozumnou službu.