Proč raději pomáhám u sousedů?

        Otázku použitou v nadpisu mi nedávno položil Petr, krátce ženatý kamarád. Vyprávěl o tom, že by měl doma ještě dodělat koupelnu a WC, ale nějak se mu to nedaří. Vlastně se mu do toho ani nechce.

        Ptal jsem se ho, zda mu manželka poděkuje, když něco udělá. Jestli ho občas pochválí a nebo mu dokonce uvaří jeho oblíbené jídlo, aby svůj dík vyjádřila i jinak, než jenom slovy.
        Asi už tušíte, jakou jsem dostal odpověď. Zjistil jsem, že jeho žena zapomněla na to, že chlap potřebuje vždy, když něco udělá, trochu pohladit své ego. Myslela si, že je to samozřejmost, když její muž udělá doma vše, co je potřeba, tak proč mu za to děkovat a ještě ho za to chválit?

        Mnohokrát jsem v rodinách slyšel směrem k dítěti: "A co kouzelné slovíčko?" To kouzelné slůvko zní: "Prosím". Naše děti učíme ještě druhé kouzelné slůvko: "Děkuji". Pokud umíme používat obě, je to dobře, ale bez umění pochválit to není úplné.
        S tou pochvalou je to složitější, než s kouzelnými slůvky. Chválit se totiž nejlépe učíme doma od rodičů. Pokud nás rodiče uměli pochválit, pomáhali nám tím současně budovat zdravé sebevědomí. Pokud pochvala chyběla, tak možná i v dospělosti bojujeme se zbytečnými mindráky a nízkým sebevědomím.

        Minulý týden jsem Petra s jeho ženou zase navštívil. Potěšilo mne, že koupelna i záchod už byly hotové. A během návštěvy jsem si všiml, jak si Petr se svou ženou několikrát vyměnili pochvaly.
        "Prosím" a "Děkuji", dvě kouzelná slůvka. Spolu s pochvalou dokážou neuvěřitelné divy.