Pro koho se dřu?

        Rád vzpomínám na naši první rodinnou dovolenou u moře. Celý rok jsme šetřili, abychom o prázdninách mohli společně vyrazit do Itálie. Naši kluci ještě nikdy neviděli moře, a tak se moc těšili na koupání ve slané vodě.

        Cestou jsme měli zastávku v Benátkách, kde poprvé viděli nejen moře, ale mohli se po něm také plavit v lodi o hodně větší, než byla naše nafukovací kánoe, co jsme si vezli s sebou. V přístavu obdivovali obrovský trajekt, ze kterého vyjížděla dokonce i nákladní auta a autobusy...

        Na tu dovolenou vzpomínáme dodnes. Kluci byli nadšeni a tak nám vůbec nebylo líto, že jsme si během toho ročního spoření museli občas něčeho vzdát. Mělo to smysl a naši kluci to dokázali ocenit.

        Šalomoun si při svém pozorování života všímá lidí, kteří se rozhodli obětovat svůj život práci a hromadění majetku. Právě jim věnuje v knize Kazatel svá další slova:
"Neměl by si takový hamižník říct:
   ´Proč to všechno dělám?
   Pro koho se dřu? Proč se připravuji o klid?
   Vždyť všechno je marnost a zbytečné trápení.´" (Kazatel 4,8)

        Znám příběhy lidí, kteří celý život věnovali práci, dokonce velice záslužné činnosti. Pak odešli do důchodu a najednou měli pocit, že jejich život skončil. Nikdo je nepotřeboval a na jejich místo nastoupil někdo jiný.

        Možná si teď říkáme, že tohle, co říká Šalomoun, se nás netýká. My přece nejsme "hamižníci". My přece nejsme motivováni touhou po bohatství. Děláme to přece pro naše děti, nebo pro církev, pro společnost... Na rozdíl od toho "hamižníka" máme ušlechtilé pohnutky k naší práci a nepohání nás jen naše sobectví.

        Vzpomínám na jednu ženu. Také dělala vše pro své děti. Pracovala, aby svým dětem umožnila lepší životní úroveň, než v jaké sama vyrůstala. Když děti odrostly, zůstávala v práci přesčas, aby mohly studovat na vysoké škole. Pro své děti by udělala všechno...

        Má to ale jeden háček. Její děti si zvykly, že nemusí nic dělat, protože jejich máma zvládne vedle zaměstnání i vše doma. Nechtěla, aby se rozptylovaly prací, kterou ona přece zvládne. Jen ať mají čas na studium. Pro své děti udělala všechno. Její děti by ale pro ni neudělaly nic. Vychovala z nich sobce. Děti dokončily studia, získaly lukrativní zaměstnání, a pak zjistily, že už mámu nepotřebují...

        Záměrně jsem vybral tento smutný příběh. Něco podobného může potkat i mne. Proto mne Šalomoun vybízí, abych se čas od času zastavil a položil si otázku: "Proč to všechno dělám? Pro koho se dřu? Proč se připravuji o klid?" Možná pak zjistím, že jsem nasedl do vlaku, který se řítí vyjetými kolejemi stereotypu, a můj život mi mezi tím utíká mezi prsty.

        Dnes večer se půjdu projít. Vezmu manželku, aby se i ona na chvíli zastavila, a pak se spolu budeme radovat z toho, že se ještě umíme zastavit. A možná při tom zavzpomínáme na něco z toho, co jsme za těch skoro třicet let společného života prožili.