Pravda, která bolí

Určitě to znáte. Někdo přijde a řekne: "Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Kterou chceš slyšet jako první?" Dnes mne takhle oslovil Petrův dopis. Našel jsem tam také dvě zprávy, jednu negativní a druhou pozitivní. Kterou chcete slyšet jako první?

Je zvláštní, že Petr se takto neptá. Začne prostě tou příjemnou: "Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte.
²³Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží." (1.Petr 1,22-23)

Poznání Boha (pravda o Bohu) mi podle apoštola Petra přináší lásku, která není zaměřena jen na mne, ale pomáhá mi udržovat dobré vztahy nejen s Bohem, ale se všemi, kteří spolu se mnou hledají něco nepomíjivého - smysl života, který nekončí hrobem.

Když přijímám víru v Boha, prožívám podle Petra nové narození. Stávám se součástí nepomíjivého Božího království. V Božím slově a v Bohu samotném nacházím ten pevný bod, kterého se mohu chytit.

Petr mi připomíná také něco nepříjemného: "Neboť `všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky´ - ²⁵to je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu." (1.Petr 1,24-25)

Stačí se podívat do zrcadla nebo na mé syny, abych si uvědomil, jak jsou slova proroka Izaiáše, kterého tu Petr cituje, pravdivá.

Manželka na jaře vysela na zahrádce letničky. Když kvetly, byly nádherné. Teď kvetou poslední z nich a pohled na ten kousek zahrádky už není tak přitažlivý, jako před pár týdny.

Podobně si připadám i já. Ale vědomí toho, že jsem se "narodil nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného", mi pomáhá se s tím vyrovnat bez zbytečných emocí. Tak už to na tomto světě chodí.

Nové narození mi dává odvahu milovat. Nové narození mi dává odvahu sledovat, jak se mi pomalu můj táta ztrácí před očima, a přitom věřit v naše  shledání v Božím království. Nové narození mi pomáhá přijímat i mé šediny a netrápit se tím, že se mne v autobuse mladá dívka ptala, jestli si nechci sednout na její místo...

Lidé neradi hovoří o stárnutí a smrti. Raději před touto bolavou pravdou strkají hlavu do písku. Bůh nám tuto pravdu nezatajuje. Dává nám ale možnost si vybrat. Mohu věřit, že vše končí smrtí, nebo se mohu spolehnout na Boží ujištění, že smrtí vše skončit nemusí.
Já si dnes znovu vybral víru, že "slovo Hospodinovo zůstává na věky".