Plavat se můžeš naučit za pět vteřin

Patřím ke generaci,  která podle  dnešních  “evropských“ zákonů  měla dávno vymřít. Guláš mi chutná nejlépe tak na třetí den. Gumové hračky, s nimiž jsem si hrával,  obsahovaly tolik jedů,  že by  dnešní děti zabilo  už jen to,  že by se na ně podívaly...

Narodil jsem se jako třetí dítě. Po mně na svět přišel mladší bratr a pak ještě sestra. Táta býval pravidelně celý týden služebně mimo domov, takže nás vychovávala  máma. Ale také jsme se vychovávali navzájem.
Pavel, nejstarší bratr, mne často musel hlídat. Když šel za kamarády, já šel s ním. Určitě je vám jasné, jakou z toho míval radost. Časem si zvykl a do našeho soužití zavedl určitý řád.
Když přišly prázdniny, chodívali jsme se koupat k Libuši. To nebyla jeho kamarádka, ale jmenovalo se tak přírodní koupaliště v Lulči. Tahle malá vesnička nedaleko Vyškova, kde jsem se narodil, byla pro kluky ideální místo na prázdninové zážitky.

Pro to, co tehdy bylo normální, by dnes pracovnice na sociálce měly asi jen stěží pochopení. Každé ráno nám maminka připravila svačinu a když jsme posnídali, vyrazili jsme na koupaliště. Bylo to šest kilometrů, což pro mne v mých pěti letech byla dost velká štreka, po které se často stávalo, že jsem na koupališti lehnul na deku a celé dopoledne spal, což Pavlovi vyhovovalo, protože mne pak nemusel hlídat.
Jednou jsem se probudil trochu dříve a vyrazil na průzkum. Skončil jsem u skokanského můstku. Bylo to “třímetrové prkno“. Deska, tři metry nad hladinou, ze které dospělí skákali do vody. Ti lepší přitom dokázali udělat ve vzduchu i dvojité salto, ostatní skákali šipku a začátečníci jen tak, nohama dolů.
Využil jsem chvíle, kdy na prkně nikdo nebyl a šel se podívat, jak je to vysoko. Skoro se mi z té výšky zamotala hlava. Chtěl jsem jít zpět, když vtom se za mnou ozval Pavlův hlas: “Skoč, nebo tě tam hodím sám!“ Pavel věděl, že neumím plavat. Představoval si, co by se stalo, kdybych spadl z můstku do vody. Chtěl mne jen vystrašit, abych tam už nikdy sám nechodil. Jenže já se domníval, že to myslí vážně. Rychlý nádech a než se bráška vzpamatoval, zmizel jsem pod hladinou. V těch místech byla hloubka šest metrů a tak je jasné, jak dlouhé se pro Pavla staly další vteřiny. Po chvíli se má hlava vynořila nad hladinu a stylem “na pejska“ jsem doplaval k břehu. Díky pudu sebezáchovy jsem v těch pěti vteřinách pochopil, že to jde a pak už to nebyl problém.

Ten den jsem se stal plavcem. Z Pavla se stal nejúspěšnější učitel plavání na světě. Naučil mne to za pět vteřin. Ze skokánku jsem si tehdy skočil ještě několikrát, ale Pavlovi jsem musel slíbit, že doma nic neřeknu.  (Střípky nejen z prázdnin 6)