Pavlův první pastýřský list (Začalo to zklamáním 38)

Pavel se ve své mysli občas vrací na místa, která prošel během svých cest. V době, kdy prožívá úspěšné působení v Korintu, musí často myslet na věřící, které opustil, když musel narychlo opustit Tesaloniku. Lidé ve zfanatizovaném davu ho tehdy hledali, protože  měli v plánu ho zlynčovat.

Zvláště večer, když byl všude klid, Pavel přemýšlí a hlavou se mu honí otázky: "Jak se jim asi daří? Uchovali si svou víru v Ježíše? Nezlobí se na mne?" Vždy se pak sklání k modlitbě a prosí Ježíše, aby posiloval víru jeho Tesalonických bratrů a sester. Ježíš vnímá jeho touhu po dobrých zprávách a tak mu posílá svou odpověď po Timoteovi a Silasovi.

Oba dva mu vyprávějí o své návštěvě v Tesalonice. Vyřizují mu pozdravy a také s ním hovoří o některých otázkách, které věřící v tomto městě trápí. Pavel má z jejich vyprávění velikou radost. Těší ho, že sbor žije a roste. Jeho radost je tak velká, že by se nejraději hned vydal do Makedonie, aby to vše mohl vidět na vlastní oči.

Ví, že to není možné. Duch svatý ho chce mít v Korintu. Proto se nakonec rozhoduje, že sboru v Tesalonice napíše dopis. Jenže to v jeho případě není vůbec snadné. Když mu Ježíš po Ananiášově modlitbě v Damašku vrátil zrak, zůstala mu drobná vada. Na dálku sice vidí dobře, ale má problém při čtení a psaní. Vlastně od té doby psát a číst skoro nemůže.

Dlouho se tím trápil. Jeho službu často doprovází zázračné činy Ducha svatého. Mnozí lidé jsou při jeho kázáních uzdravováni. Pavel proto volá k Bohu a prosí ho, aby mu vrátil takový zrak, jaký měl dřív. Později musí přiznat: "Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.´ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova." ⁽¹⁾

Pavel prosí Lukáše, aby si k němu přinesl své psací potřeby a pak mu začíná diktovat svůj první pastýřský list. V jeho úvodu děkuji všem členům v Tesalonice za jejich věrnost a oddanost. Od Timotea a Silase slyšel, jak jejich příkladný život posiluje věřící v jiných městech.

Pak se věnuje otázce vzkříšení. Křesťané v Tesalonice uvěřili, že se zaživa dočkají návratu Ježíše na naši Zemi. Jenže, pak někteří z nich zemřeli a oni začali pochybovat. Lukáš zapisuje Pavlův vzkaz: "Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.
Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve..." ⁽²⁾

Pavel při těchto slovech vzpomíná na Štěpána. Už dlouho se těší na chvíli, kdy se mu bude moci omluvit za to, že byl jedním z těch, kdo schvaloval jeho mučednickou smrt. Proto po chvíli Lukášovi diktuje další slova: "Potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte." ⁽³⁾

Ve svém dopise vybízí své duchovní sourozence v Makedonii, aby nepřestávali vyhlížet Ježíšův návrat. "Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat `je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou... Nespěme tedy, jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví." ⁽⁴⁾

Silas Pavlovi také vyprávěl o tom, že někteří Tesaloničtí nechtějí uznat autoritu zvolených starších, kteří přijali odpovědnost za vedení sboru. Proto Lukášovi diktuje další důležitý odstavec: "Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji." ⁽⁵⁾

Ve svém dopise klade Pavel velký důraz na vzájemné vztahy: "Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými."⁽⁶⁾ Právě vzájemná láska je tím, co dává pečeť jejich nádhernému svědectví o Boží lásce, kterou nám Bůh projevil ve svém synu, Pánu Ježíši Kristu.

To nejkrásnější si Pavel nechává na závěr dopisu, ve kterém vyslovuje nádherné požehnání: "Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní." ⁽⁷⁾

Pak už chybí jen Pavlův podpis. Před něj Pavel nechá připsat: "Bratří, modlete se i vy za nás! Pozdravte všecky bratry svatým políbením. Zavazuji vás v Pánu, abyste tento list dali přečíst všem bratřím. Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi." ⁽⁸⁾

Pavel s Lukášem chvíli čekají, než zaschne inkoust. Pak Pavel prosí Lukáše, aby mu celý dopis ještě jednou přečetl. Poslouchá slova, která před chvílí diktoval Lukášovi a má přitom dobrý pocit. Ví, že to byl Duch svatý, kdo jeho ústy diktoval slova povzbuzení pro křesťany v Tesalonice.

Při své modlitbě před spaním Pavel děkuje Ježíši, že mu dal slova povzbuzení. V té chvíli ještě netuší, jakou radost jeho list v Tesalonice způsobí. Netuší, že tato jeho slova budou křesťany povzbuzovat celá další staletí.
^{_________________________________________________________________________________________________________________ (1)} 2.Korintským 12,8+9; ⁽²⁾ 1.Tesalonickým 4,13-16;  ⁽³⁾ 1.Tesalonickým 4,17-18;  ⁽⁴⁾ 1.Tesalonickým 5,1-6;  ⁽⁵⁾ 1.Tesalonickým 5,12-13;    ⁽⁶⁾ 1.Tesalonickým 3,12-13;   ⁽⁷⁾ 1.Tesalonickým 5,23-24;  ⁽⁸⁾ 1.Tesalonickým 5,25-28;