Otevřená brána do nebe

        Kamarádka mi vyprávěla o tom, jak navštívila svou sousedku, která byla také věřící. Ležela na posteli, protože byla nemocná. Její srdce už nesloužilo tak dobře, jako dřív.

        "Aničko," říkala nemocná sousedka, "tak jsem večer ležela a dívala se na oblohu i hvězdy, a říkala si, že to nebe je tak vysoko a daleko, že se do něho nikdy nemohu dostat."

        Anička chvíli přemýšlela a pak odpověděla: "Víš, Štěpánko, pokud nebudeš věřit, že tě Bůh může do toho nebe dostat, tak se tam opravdu nedostaneš. Ale pokud toužíš po životě v Božím království, tak se mu to neboj říct."

        Pak se spolu modlily a spolu říkaly Bohu, že by si moc přály s ním prožívat věčnost. Krátce poté se rozešly. V noci pak Štěpánku odvezli do nemocnice, kde zemřela.

        Apoštol Petr nás povzbuzuje, abychom se i my těšili na věčný život. Právě tato víra, která nám dává odvahu věřit, že se nebe týká i nás, dává sílu k pokračování v životě s Bohem: "Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete.
Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista."  (2. Petrův 1,10-11)

        Zažil jsem už spoustu složitých diskuzí o tom, co vše potřebujeme, abychom mohli mít jistotu, že budeme v Božím království. Přitom Ježíš to říká tak jasně a jednoduše: "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3,36)

        Ten, kdo věří v Ježíše, má otevřenou bránu do nebe. Velice pěkně je to patrné v příběhu Štěpána, prvního křesťanského mučedníka. Lukáš o něm v knize Skutky apoštolů napsal: Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží."
Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul.
Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!"
Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!"
To řekl a zemřel. (Skutky 7,54-60)

        Štěpán věřil v Ježíše i v moc jeho oběti. Byl přesvědčený o tom, že mu Ježíš zajistil místenku ve svém království. Proto neustoupil ani ve chvíli, kdy mu hrozila smrt. Nakonec pro svou víru zemřel, když ho rozzuření Židé zasypali sprškou kamení.

Ještě před tím ale Štěpán uviděl nádherný obraz. Viděl otevřené nebe a v něm živého Ježíše, jak stojí vedle svého nebeského otce. Ježíš se mu ukázal a ujistil ho, že o něm ví. Umírající Štěpán dostal nový důkaz svého spasení. Proto dokázal prosit Boha, aby odpustil jeho vrahům.

Otevřená nebesa jsou tím nejkrásnějším obrazem, který může obyčejný smrtelník, jako jsem já, vidět. Přál bych si, abych tuto nebeskou bránu uviděl otevřenou i ve chvíli, kdy přijde poslední chvíle mého života. Věřím, že se i mně v té chvíli ukáže Ježíš a ujistí mne, že se nemusím bát zemřít, protože v den vzkříšení se zastaví i u mého hrobu.