No a co? Tak jsem si na tebe plivnul.

V poslední době  věnovala média  hodně prostoru plivanci Tomáše Řepky.  Udělal něco, co slušný sportovec nedělá. Jsem rád, že s odstupem času našel odvahu se omluvit. Mnoho lidí to nedokáže!

S pliváním se, žel, nesetkáváme jen ve fotbale. Nemám teď na mysli velbloudy a lamy, mistry v plivání, ale úroveň některých diskutérů, kteří si diskuzi pletou se svobodou poplivat kohokoli a jakkoli. A pokud se učili u zmíněných zvířátek, tak jsou na ně krátcí i admini.
Diskuze mám rád. Někdy jsou zajímavější než samotný článek, který je vyprovokoval. Dovídám se v nich nové informace. Často mne diskutující inspirují k tomu, abych se na celou věc podíval z úhlu, který mi zatím unikal.

Přiznám se, že dovedu pochopit Tomáše Řepku. Tenhle bouřlivák se občas jako cholerik přemotivuje a pak hrozí zkrat. Když jsem jako kluk hrával basketball, prožíval jsem něco podobného. Jako každý člověk jsem i já rád vyhrával.
Později jsem podobný adrenalin zažíval při diskuzích. I v nich jsem se snažil zvítězit. Ubít soupeře argumenty. Zažít ten pocit, že mám poslední slovo.
Chvíli to trvalo, než jsem pochopil, že cílem diskuze není vítězství, ale oboustranná výměna názorů, která by měla pomoci oběma stranám. Když v ničem jiném, tak v tom, že začnou více chápat jeden druhého. Pro mne osobně je to víc, než vítězství. Je to totiž výhra obou stran.

Pokud už nějakou dobu čtete diskuze pod články na iDNES.cz, určitě byste dokázali vyjmenovat pár přezdívek, za kterými se skrývají lidé, kteří chápou diskuzi pouze jako své kolbiště. A když jim dojdou argumenty, tak si alespoň plivnou. Nakonec, díky nicku zůstávají v anonymitě a tak jim kromě ztráty pár dukátů nic víc nehrozí. Inu, v davu jsou odvážní i zbabělci. Jako by si říkali: "No a co? Tak jsem si na tebe plivnul!"

Byla doba, kdy jsem uvažoval, že pod články, které dávám na titulní stranu blogu, diskuzi nepovolím.
Ale pak jsem to zamítl. Nejen kvůli těm slušným, ale i kvůli těm druhým.
Pokud jsou mladí, možná jednou pochopí, že slušnost není projevem slabosti a anonymní plivanec není projevem odvahy a hrdinství. Urážením druhých jen přiznávají vlastní malost a problém s komplexem méněcennosti. Obojí dvojí se dá úspěšně léčit.

Líbí se mi citát Josefa Poláčka: "Byl odvážným. Dokázal se postavit i sám za sebe." V té jemné ironii je hluboká moudrost. Odvaha se začíná rodit ve chvíli, kdy se přestanu skrývat za maminčinou sukní.
Vím, o čem mluvím. Sám jsem se za ní schovával hodně dlouho.