Naše babičky vědí vše, i to, kdo bude prezidentem

Jak jsem psal před prvním kolem prezidentských voleb, babičky, které s námi bydlí, se i po překonání devadesátky stále zajímají o dění kolem sebe, a aktivně se zapojily i do volby prezidenta.

     Mají čas a tak pozorně sledují zprávy v televizi. Klidně i pětkrát denně. Vědí, kde řádilo tornádo nebo která sopka se chystá k erupci. Zvláště ta mladší dokáže mluvit o čemkoli a poradí každému, kdo s ní otevře jakékoliv téma.

     V našem bytě nejsou moc silné zdi a tak člověk občas zaslechne, jak se baví po telefonu s kamarádkami. Vědí vše nejen o přírodních katastrofách a počasí, ale i o dění v rodinách, a rády si tyto informace navzájem sdělují. Občas tak víme o těhotenství „u sousedů“ dříve, než ti, kterých se to týká.
Nedávno vyprávěl kamarád, jak se ho starší sousedka ptala: „Tak co, nečekají ti vaši mladí dalšího potomka?“ V první chvíli se lekl, zda mu něco neuteklo, ale pak si uvědomil, že s kým mluví a tak se uklidnil. „Já o tom nic nevím,“ odpověděl a v duchu si říkal: „A i kdybych věděl, tak si to raději nechám pro sebe, protože od vás by to během hodiny věděla celá vesnice!“

     Naše babičky chtějí vědět a tak se snaží aktivně získávat informace. Jejich metody jsou mnohem úspěšnější než ty, které používá biska nebo rozvědka a člověk žasne, co vše se jim podaří „vytěžit“.
Pravda, někdy se jim to poplete. Ta starší si v sobotu večer pustila televizi a po chvilce pronesla: „Je to dobré. Pavel už je prezidentem!“ Musel jsem jí připomenout, že bude ještě jedno kolo a pokud si přeje, aby byl novým prezidentem ten fešák v mundúru, musí mu dát svůj hlas ještě jednou.

     Někdy je to s babičkami úsměvné, jindy mi to leze na mozek. Má to ale jednu velkou výhodu. Umím si alespoň trochu představit, jak na tom budu za čtvrt století, pokud se dožiji podobného věku. Na jedné straně vnímám, co se mi na jejich jednání líbí a v čem bych se jim rád podobal. Na té druhé si uvědomuji i to, co bych nepřál svým dětem, pokud se o mne jednou budou muset starat.

     I staří lidé potřebují něčím žít. Některým stačí televizní seriál, jiní se rádi dívají na to, jak žijí ti mladí a drží jim palce, aby se měli lépe než oni. Pokud tomu tak je, pak se těmi svými rádi pochlubí.

     Stáří není něco, na co se těšíme a čeho se nemůžeme dočkat. Staří lidé jsou někdy příjemní a jindy nám lezou na nervy. Jedno moudré přísloví říká: „Jak si kdo ustele, tak si i lehne!“ Občas si ho připomínám, když mám chuť některé z babiček říci něco od plic, protože mi právě pije krev. Pomáhá mi to se uklidnit, protože zbytečný křik ještě nikdy nic dobře "neustlal". Má-li to přísloví pravdu a já si ustelu špatně, mohl bych se za pár let sám cítit jako „princezna na hrášku“.

     Až budete někdy něco potřebovat vědět, nebojte se zeptat také babičky nebo dědy, třeba i těch od sousedů. Určitě vám rádi poradí a ještě jim uděláte krásný den. Budou mít totiž pocit, že nebyl zbytečný.
Pokud na nás budou, nějaký dědek nebo babka, nepříjemní, zkusme s nimi jednat podle dobré Ježíšovy rady: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (L 6,31) Pokud budeme mít to štěstí, i my jednou zestárneme.