Moje tchýně nelže!

První vtip o tchýních, který si pamatuji, začíná otázkou: Víš, co to jsou smíšené pocity? Když se ti tchýně zabije ve tvém novém autě!

O tchýních se povídá ledacos. Většinou to není moc lichotivé vyprávění. Nejsnadnější by bylo konstatovat, že si za to mohou samy, stejně jako blondýny za všechny vtipy o jejich inteligenci.
Jenže já mám tchýni, které si vážím víc jak nového auta a moje žena, blondýna, nejen, že by svou inteligencí strčila do kapsy většinu těch, co vtipy o blondýnách vypráví, ale dokáže se jim i od srdce zasmát.

Pojďme ale k mé tchýni. V pěti letech ji maminka poprvé vzala na pouť, jejímž cílem byla Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně. Z Boršic, kde tehdy bydleli, šlo procesí nejdříve pár kilometrů pěšky na vlak, který je dovezl do Bystřice. Z nádraží pak všichni putovali čtyři kilometry na strmý kopec, kde v nadmořské výšce 734 m stojí zmíněný chrám.
Zašli také na rozhlednu. To už jejím unaveným nožkám museli pomáhat starší poutníci. Posledních pár metrů ji v náruči vynesl strýc. Už nemohla.
Nahoře ji maminka ukázala směrem, kde byly její rodné Boršice a říkala: “Vidíš? Tam je náš dům. A táta zrovna leze po žebříku na půdu pro seno! Zamávej mu!“
Malá Josefka kouká, kouká, ale tátu ani dům nevidí. “Maminko, já tatínka nevidím!“
“Dívej se pořádně! Podívej, tam, tatínek ti zrovna mává!“
“Ale já ho opravdu nevidím! Já mám ještě malé oči.“
“Holka, ty nelžeš. Z tebe musí mít Pán Bůh radost.“ Pak vytáhla z kapsy lízátko, které koupila cestou a dala jí ho. “To máš za to, že mluvíš pravdu. Ať ti to zůstane celý život.“
Zůstalo. Mohu to potvrdit.

Pravdomluvnost je dnes celkem vzácná vlastnost. V některých profesích by se s ní prý nikdo neuživil. Nemyslím teď jen na politiky, kteří svým lžím říkají diplomacie. Myslím třeba na obchodníky a dealery, pro které je to zase obchodní strategie.
Je zvláštní, jak snadné je někdy zalhat. A jak těžké je někdy přiznat pravdu. Někdy lžeme i sami sobě, protože raději žijeme ve falešné iluzi, než bychom přijali realitu.

Vážím si takových lidí, jako je má tchýně. Lidí, kterým mohu věřit a nemusím si jejich slova neustále ověřovat. Tahle vlastnost se nám z naší společnosti pomalu vytrácí a je to škoda.
Když jsem si dřív v obchodě koupil sýr, tak byl z mléka. Máslo bylo ze smetany a párek z masa. Dnes s sebou do obchodu nosím brýle a lupu, abych se u některých výrobků mohl přesvědčit o tom, že skutečně kupuji to, co si podle obalu myslím, že kupuji.

Dnešní doba pravdě moc nepřeje. Proto jsem rád, že i dnes žijí takoví lidé, jako je maminka mé ženy.  Rodiče je už jako děti naučili mluvit pravdu podle úsloví: "Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš."
Vydejme se při výchově našich dětí a vnoučat v jejich stopách.