Kolik dnů mám ještě před sebou?

        Ve chvílích, kdy člověk cítí nespravedlnost, a kdy je mu ubližováno, není snadné držet jazyk za zuby. Máme potřebu se obhajovat a bránit. Protože když to neuděláme my, tak kdo potom?

        David je v první polovině svého života v podobných situacích velice často. Pomazání za Saulova nástupce mu přineslo víc problémů než nějaké výhody. Možná právě proto dospěl k rozhodnutí, nechat svou obranu na Hospodinu:
"Řekl jsem: Budu dbát na to,
 abych nehřešil svým jazykem.
  Svá ústa budu držet na uzdě,
  zvláště, je-li bezbožník na místě." (Žalm 39,2)
        Ovládnout svůj jazyk, to je asi nejtěžší životní disciplína. Proto Jakub ve svém listu píše: "Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná." (Jakub 1,26)

        Jedna věc je se rozhodnout, druhá vydržet. Nemám problém, když to mé mlčení k bezpráví trvá chvíli – pár dnů. Když už to jsou ale měsíce nebo roky, tak to už je jiné. Mám dojem, že o tom píše i David:
"A tak jsem mlčel jako němý.
  Zdržel jsem se i oprávněného odporu,
  ale tím víc se jitřila má bolest." (Žalm 39,3)
        Naše srdce se těžko vyrovnává s nespravedlností. Chceme, aby na naší planetě
vládlo skutečné právo a spravedlnost. Jenže to vypadá tak, že právě toho spravedlivého práva je stále méně.
        Dlouhodobá nespravedlnost bolí víc. Člověk se užírá, a když to trvá dlouho, začíná dokonce pochybovat o existenci Boha a jeho spravedlnosti. Ďábel takové situace dokáže mistrně využívat. Umí poslat do cesty člověka, často i velmi blízkého, který naši skomírající důvěru ještě víc nahlodá.

        David se znovu obrací na Boha a dává mu zvláštní otázku:
Mé srdce i mou mysl tak stravoval oheň,
  až jsem Boha takto oslovil:
   "Hospodine, zjev mi, kdy skončí můj život,
      kolik dnů mám ještě před sebou." (Žalm 39,4-5)
        Ta otázka na délku života má svoji logiku. Pokud bych věděl, že budu trpět ještě pár dnů a pak zemřu a budu mít klid, bylo by mé utrpení menší. Pokud by ale mělo trvat ještě dlouhá léta...

        David pokračuje dál ve své zpovědi o tom, co se odehrává v jeho nitru a o čem přemýšlí:
"Mého času tady na zemi je hrstka,
  sebedelší věk jen mžik je před tebou.
  Rozplyne se člověk jak ve větru dým,
  i kdyby tu vládl pevninám." (Žalm 39,6)

        Tyhle pocity znám. Pokud se mi daří a vše je v pořádku, pak nemám potřebu přemýšlet o tom, co bude zítra. Ani mne netrápí, kolik let ještě budu žít. Pokud ale prožívám nějaké bezpráví a intenzivní problém, situace se mění.
"Životem projde jako pouhý stín,
  matně v potu tváře statky shromažďuje,
  nakonec tu stejně všechno zanechá." (Žalm 39,7)
        David si uvědomuje svou křehkost. Odpoví mu Bůh na jeho otázku?