Dnes ráno jsem potkal černého barona

Ne, nebudu vyprávět o nějakém cikánovi, ale o člověku, který mi dnes v obchodě připomněl,  jaké to bylo,  když  nás  naši komunisté vedeni sovětskými  soudruhy  učili  dobrovolně pod nátlakem  budovat ráj na zemi.

S termínem “černý baron“ jsem se poprvé setkal na průmyslovce. V lavici jsem jednou ráno našel knížku “Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky“. Chvíli jsem v ní listoval, ale pak jsem ji raději strčil do tašky, protože jsem tušil, že to není zrovna román, o kterém bych mohl mluvit u maturity. Doma jsem ji pak přečetl jedním dechem.

Ale teď už pojďme konečně k mému dnešnímu setkání se skutečným černým baronem. Odpoledne přijedou na návštěvu rodiče. Táta nemá rád čerstvý chleba. Normálně mu dva dny předem kousek chleba odložím, ale tentokrát jsem na to zapomněl. Proto jsem ráno ve frýdeckém Sparu zamířil k regálu se zlevněným pečivem.
Vybíral jsem z několika druhů a v tom jsem uslyšel: “Tak copak tu dnes máme dobrého?“ „Bábovku nebo vánočku. A tu ještě normální a nebo dia. Co vám mohu podat?“ odpověděl jsem. Starší muž, který stál za mnou, se usmál a odpověděl: “Tak tu vánočku. Ať si připomeneme vánoce! Však říkali v rádiu, že na Lysé je sníh.“ Podal jsem mu ji. “Je to pravda, včera jsem tam byl a je ho tam přes půl metru!“
Tím náš rozhovor ale neskončil: “Jo, to nám na vojně jednou napadl sníh v půli června!“ odpověděl mi. A pak jsme najednou oba vzpomínali na vojnu. Já byl v Tachově, on nejdříve v Bechyni a pak u černých baronů. Vyprávěl, co vše tam zažil. Znal dokonce jednoho mého kolegu, který sloužil na stejném místě jako on.
Už jsme se skoro rozcházeli. “To je fajn, že na to dnes můžeme vzpomínat s úsměvem." řekl jsem.  A on na to: “To máte pravdu, ale neměli bychom ani zapomínat na to zlé, co nám tu komouši napáchali! Lidi mají, bohužel, krátkou paměť. Koledujeme si o repete. Komunisti jsou pořád stejní. Kdyby mohli...“ Vzpomínali jsme na dobu, kdy spousta lidí najednou zmizela a jejich blízcí často týdny a měsíce nevěděli, co se s nimi stalo. Nakonec jsme si podali ruce, popřáli pěkný den a šli každý svou cestou.

Cestou domů jsem přemýšlel o tomhle černém baronovi. Bylo mu už přes osmdesát. Důchod nic moc, byl rád, když si koupil zlevněnou vánočku. S minulým režimem si užil své, přesto nenaříkal. Vyzařovala z něj hrdost a sebevědomí. Žádný stesk po 13.důchodu. Prostě černý baron.
Myslím, že jako národ těmto lidem mnoho dlužíme. Přitom bychom na tyto lidi měli být hrdí. Jsou to stejní hrdinové jako bojovníci proti fašismu.

Jsem rád, že se mohu setkávat s takovými lidmi. S lidmi, které život naučil bojovat, nevzdávat se a také nezapomínat. Vážím si lidí, kteří nenaříkají na nepřízeň osudu a umí si pochutnat i na zlevněné vánočce. Myslím, že nám mají stále co říct.