Ctnost

        Apoštol Petr ve svém listu píše o tom, že skutečná víra v našem životě přináší sedmero plodů. Na prvním místě uvádí ctnost. Když si tento termín zadáme ve Wikipedii, dozvíme se, že ctnost, řecky αρετη - areté, latinsky virtus, je vypěstovaný a navyklý sklon k dobrému jednání.

        Apoštol Petr nás vybízí:
"Proto také vynaložte všecku snahu na to,
abyste ke své víře připojili ctnost..." (2. Petrův 1,5)

        Bibličtí pisatelé tento termín moc neužívají. V Bibli je jen na dvou místech. Ale ctnost není cílem jen pro křesťany. Usilují o ni i řečtí filosofové. Jedním z nich byl Aristoteles, který se ctností zabýval už ve 4. století před Kristem. Podle něj je ctnost schopnost stát uprostřed dvou krajností.

        Také křesťanským učencům ctnost nedala spát. Aurelius Prudentius Clemens se jí věnoval ve svém díle Psychomachia, které napsal v 5. století po Kristu. Popsal v něm boj hříchů a ctností, které se ve středověku staly protipólem sedmi smrtelných hříchů. Autor uvádí následující ctnosti: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

        Podívejme se na druhý text, který zmiňuje ctnost. Jeho autorem je apoštol Pavel: "Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu." (Filipským 4,8)

        Ctnost tedy podle všeho není nějaká vlastnost, ale spíše životní postoj. Petr píše, že máme ke své víře připojit ctnost. Jako by chtěl zdůraznit, že je málo, pokud se naše víra projeví jen prostřednictvím našich úst. Apoštol Jakub ve své úvaze o víře napsal: "Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.
Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?
Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá." (Jakub 2,13-17)

        Přiznám se, že mne zaujal názor Aristotela. Když jeho filosofii vztáhnu na oblast mé víry, pak ctnost je něco, co mou víru chrání před extrémy. Na jedné straně mne chrání před ateizmem, na druhé před fanatismem. A toto pojetí víry není v rozporu ani s tím, jak se na ctnost díval Aurelius Prudentius Clemens. Pokud má víra bude ctná, pak se v mém životě bude rozvíjet pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. A taková víra nikdy nenechá hladovět chudáka ani nahého nenechá bez šatů...

        Křesťanství není teoretické filozofování. Pokud se víra projevuje jen v mých ústech, je mrtvá. Teprve, když se víra stane mým životním postojem, v němž se zrcadlí Ježíšova láska, stává se vírou živou. Vírou, která mi přináší jistotu věčného života v Božím království.

        Mnohokrát jsem slyšel, že víra je jen pro nevzdělané lidi, jejichž IQ není moc vysoké. Co si o tom myslí Petr? O tom zase příště.