Chybí mi palec na pravé ruce

Znáte někoho, kdo přišel o ruku? Máte v rodině člověka, který po obrně ochrnul na jednu polovinu těla? Někdy stačí i daleko menší úraz a váš život je najednou složitější.

V pátek dopoledne jsem se vracel z Lysé hory. Na kluzkém blátě mi ujela noha a já si o kámen poranil palec na pravé ruce. Polovina nehtu i s kusem tkáně zůstala nepřirozeně odchlípnutá od mého prstu. Vzpomněl jsem si, jak tchán léčil ulomenou větev na jabloni. Podložil ji deskou a v místě zlomu ji pevně stáhl páskou.
Přestože se o mne pokoušely mdloby, udělal jsem s nehtem totéž. Pevně jsem ho přitiskl zpět k palci a šel dál. Doma jsem postižení místo přelepil páskou, aby dobře drželo...

Je to jen maličkost. Přesto jsem každou chvíli pocítil, jak moc mi palec, vyřazený z provozu, chybí. Mezerník na klávesnici jsem musel mačkat jiným prstem. Protože jsem přeučený levák, jíst druhou rukou nebyl problém. Ale když jsem si měl zapnout knoflíček u košile, trvalo mi snad pět minut, než jsem se to naučil.

Při tom jsem si pokaždé vzpomněl na mého staršího bratra. V práci mu lis rozdrtil větší část palce. Trvalo to několik měsíců, než mu lékaři “vyrobili“ něco, co se palci trochu podobalo. Tehdy jsem se divil, proč je při některých činnostech tak nervózní. Vždyť mu chybí jen kousek prstu. Škoda, že už nežije. Dnes už mu rozumím.

Díky té malé páteční nehodě se s daleko větším obdivem dívám na lidi, kterých nechybí jen kousek palce, ale třeba celá ruka. Nebo na ty, kteří se po mozkové mrtvici učí znovu mluvit i chodit. Smekám před lidmi, kteří po úrazu nepropadnou apatii a skepsi, ale začnou třeba sportovat nebo pomáhat jiným, kteří jsou na tom ještě hůř, než oni.

Vážím si lidí, kteří dokážou každý den překonávat překážky, o nichž my, zdraví, nemáme ani ponětí.
V posledních dvou dnech, když mi při nějaké činnosti chyběl funkční palec na pravé ruce, jsem za jejich příklad několikrát děkoval Bohu.