"A próóóóóč?"

Ráno jsem jel na kole nakoupit. Na sídlišti před panelákem jsem uslyšel volání malého kluka: "Honzo, pojď vééén!" A z balkonu někde nade mnou se ozvalo unuděné: "A próóóč?"

Dál už jsem neslyšel, protože jsem přejížděl hlavní cestu a musel dávat pozor na projíždějící auta. Najednou mi došlo, že jsou vlastně prázdniny. Naši kluci už jsou dospělí a vnoučata zatím nemáme, takže teď už dobu prázdnin tolik neprožívám, jako dřív.

Ve zdraví jsem se dostal na druhou stranu frekventované silnice a zaparkoval kolo u obchodu. Najednou se mi vybavila jedna hodně stará příhoda z prázdnin. Začala podobně. Zazvonil kamarád, který byl to ráno rychlejší než já. "Vlasťo, pojď ven!" uslyšel jsem pod oknem našeho bytu. Neptal jsem se ho, proč. Jirka měl kolo a tak mi bylo jasné, že někam vyrazíme.

Využil jsem toho, že maminka byla zrovna v obchodě a potichu se vytratil. Půjčil jsem si bráchovo větší kolo, protože na tom mém malém mne už dvakrát chytili policajti a hrozili, že mi ho příště zabaví. Bylo "velké" jak koloběžka a nemělo brzdy, na což jsem jednou málem doplatil, když jsem neubrzdil nohama a skončil pod koly tatrovky.

Bráchovo kolo brzdu mělo, ale zase jsem nedosáhl na sedadlo, takže jsem musel jet pořád ve stoje. Jirka si to namířil z Hraniček, což bylo naše sídliště, přímo do vyškovského parku. Tam jsme pak až do oběda zkoušeli, kdo sjede rychleji z velikého kopce mezi stromy dolů až k Hané. Když jsme se unavili, tak jsme chvíli sundali tenisky a brouzdali se vysychající říčkou...

Není to tak dávno, co jsem se byl po létech podívat ve Vyškově, mém rodném městě. Zašel jsem i do parku. Ten kopec se za těch padesát let nějak scvrkl. Ale i tak, když jsem se díval na trasu, po které jsme tehdy na těch starých "arabech" s Jirkou jezdili, nemohl jsem pochopit, že se nám nic nestalo. Strážní andělé museli mít to dopoledne pohotovost. No, oni tu pohotovost museli mít v našem případě trvale, protože jako kluci jsme měli v jednom kuse samé bláznivé nápady.

Vzpomínka odezněla a já si znovu uvědomil, že by mně a mé generaci mohly dnešní děti závidět. Na volání "Pojď vééén!", jsme nikdy neodpovídali "A próóóč?" Proč? Protože jsme věděli, že tam venku nás čeká zase nějaké to nové dobrodružství.

Dnešní děti jsou jiné a já na tom nic nezměním. Tak jim alespoň popřeji, ať jsou jejich prázdniny super. Prostě takové, o jakých celý rok snily. A nám všem přeji Boží ochranu a požehnání, abychom ty prázdniny a dovolené prožili a přežili ve zdraví.