343) Smutný Bůh (Matouš 26,35-39)

Více jak tři roky strávil Ježíš spolu se svými učedníky na cestách, při kterých pěšky nachodili stovky kilometrů. Navštěvovali velká města i malé vesničky. Setkávali se s Židy, Samařany i pohany. Diskutovali se vzdělanými duchovními vůdci i s prostými ženami.

Po skončení velikonoční hostiny se Ježíš se svými učedníky vydal na poslední cestu: Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil."
Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!"
Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Matouš 26,35-39)

V Getsemanské zahradě zřejmě nebyl Ježíš se svými učedníky poprvé. Pravděpodobně sem chodívali už dříve, když hledali klidné místo, nedaleko od Jeruzaléma, kde by mohli být sami, bez davů, které Ježíše neustále provázely. Jidáš toto místo znal a tak předpokládal, že právě zde bude vhodné místo k tomu, aby byl Ježíš v tichosti zatčen.

Getsemane byl sad, kde rostly olivovníky, od kterých toto místo také dostalo i své aramejské jméno. Gat šemen můžeme přeložit jako "lis na olej". Tuto noc, kdy zde Ježíš bojoval svůj poslední zápas, to bylo příhodné jméno. Ježíš si připadal jako v lisu.

Doktor Lukáš ve svém evangeliu přidává ještě dvě podrobnosti, kterých si všiml možná právě proto, že byl lékař: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň."
Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.
Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve." (Lukáš 22,42-44)

Podle Lukáše byl Ježíš tak slabý, že by možná umřel vyčerpáním. Začal prožívat skutečnost, že se od něj jeho Otec musel kvůli našim hříchům, které vzal na sebe, odvrátit. Když pak Ježíš umírá na kříži, prožívá samotu, kterou bychom v okamžiku smrti pociťovali i my.

Lukáš také píše, že se Ježíš potí a jeho potem jsou kapky krve. Jako by ho náš hřích lisoval a ždímal z něj poslední zbytky sil. Ježíše čeká něco, co Bůh do té doby nikdy nezažil – čeká ho smrt. A jakkoliv je Bůh vševědoucí, pocity umírajícího ještě z vlastní zkušenosti neznal.

Ježíš prožívá největší pokušení svého pozemského života. Ví, že ho čeká hrozná smrt na kříži. Tuší, jak bolestivé je umírání ukřižovaných. Bojuje s myšlenkou, že by to vzdal a vrátil se zpět, do svého nebeského domova. Nakonec to ale neudělá. Neudělá to, protože ví, že by se sice vyhnul utrpení na kříži, ale pro nás by to znamenalo definitivní zánik. Je to láska k nám, co mu nakonec pomůže znovu najít klid a říci: "Otče, tvá vůle se staň."

Ježíš, náš Bůh ví, co jsou to emoce. Ví, co je to strach a smutek. Jsem rád, že můj Bůh je někdy smutný. Jsem rád, že můj Bůh ví, co je to strach. Protože obojí je často součástí mého životního zápasu.

Pane, děkuji Ti za toto zjištění. Právě tím, že jsi Bůh, který ví, co jsou to emoce, jsi mi nesmírně blízký. Děkuji Ti, že jsi zemřel i za mne.