335) Jděte ode mne, prokletí (Matouš 25,41-46)

Boží soud má jeden základní úkol – rozdělit lidi na ty, kteří budou prožívat věčnost v blízkosti svého Boha a na ty, kteří zůstanou za branami Božího království.

Zatímco jedny Bůh pozve k sobě, druhým musí sdělit smutnou zprávu: Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." (Matouš 25,41-46)

V tomto sdělení je jedno klíčové slovo – prokletí. Svým způsobem je to opak termínu "požehnání". Zatímco požehnání nabízí život v Boží blízkosti, důsledkem prokletí je odloučení od dárce života. Apoštol Pavel, kterému velice záleželo na spasení židů, prohlásil: "Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím." (Římanům 9,3)

S termínem prokletí se můžeme poprvé setkat v ráji. Člověk byl stvořen k tomu, aby spravoval a vládl na planetě Zemi. Když však Adam s Evou věřili více našeptávání ďábla, než Božím radám, přešlo právo vládnutí na ďábla. Naši prarodiče tak svým jednáním přivodili prokletí celé planety. Adam pak z Božích úst uslyšel: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení..." (Genesis 3,17)

Důsledkem vlády ďábla bylo odloučení od Boha. Toto odloučení s sebou přináší smrt. Když nejsme v blízkosti Boha, dárce života, pak jednou nastane okamžik, kdy vyčerpáme životní energii, kterou jsme dostali v okamžiku našeho narození. Pokud bychom žili v ráji, mohli bychom ji pravidelně doplňovat. Jenže, my v ráji nežijeme, a tak, když tuto energii vyčerpáme, umíráme.

Právě tato informace nám pak může pomoci správně pochopit, co je myšleno tím, když se v Bibli píše o tom, že lidé, kteří na Božím soudu neobstojí, skončí ve věčném ohni. Je to oheň, ze kterého už není vzkříšení. Ohnivé jezero je symbolem definitivního konce.

Juda ve svém dopise křesťanům píše: "Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně." (Juda 1,7) Podle knihy Genesis Bůh nechal na tato dvě zkažená města sestoupit oheň, který je definitivně zničil. Města shořela, přesto o nich Juda píše, že jsou příkladem trestu věčného ohně. Ty, kdo neobstojí na Božím soudu, nečekají věčná muka, ale čeká je definitivní trest – smrt, ze které není návratu.

Pane, podobně jako Ty, nechci, aby někdo z mých blízkých propadl prokletí. Ukaž mi, jak jim mohu pomoci. Chci být zdrojem požehnání.