Klára Mandausová
- Počet článků 198
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5111x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
Oblíbené stránky
Klára Mandausová
Průjem ministerstva dopravy
Tak prý na ministerstvu dopravy v minulých letech jen celé dny seděli na WC. Aspoň podle spotřeby toaletního papíru, zjistil audit.
Klára Mandausová
Den, kdy s Českými drahami skončila sranda
Jsem dobrá! Poznám po zvuku, kdy se chtějí ve vlaku City Elefant dveře ovládané knoflíkem zavřít. Trochu to pšoukne a už se sunou. Aby ne, abych to nepoznala... onehdy ráno jsem je otevírala asi třiapadesátkrát. Stála jsem totiž přímo uprostřed nich, jak říkali Šimek s Grossmannem na jedné noze a ještě k tomu ne na své. Jeden vlak před tím mým v ranní špičce vynechal a ukázalo se, že vagóny dokážou být elastické. Náhodou to bylo docela fajn, vedle mě stáli, taky ne na svých tři kluci, a dělali si ze všeho velkou srandu.
Klára Mandausová
Mých deset nej
Všude okolo mě jsou všelijaké žebříčky. Sto sexy žen, padesát nejbohatších mužů, třicet nejošklivějších křečků, dvacet nejdelších trubek... Tak jsem si řekla, udělej si, holka, taky žebříček. Deset věcí, které ti neskutečně lezou na nervy, ale kdo ví proč, je vždycky znovu vezmeš na milost. Tady je.
Klára Mandausová
Moje dítě není bordelář, potřebuje psychiatra
Za tisícovku denně objednali rodiče pětiletému synovi psychiatra. Že prý neumí mluvit, tak ať ho to lékař naučí. Ať si s ním povídá. Když chce kluk říct, že by rád šťávu, ukáže a zaskučí něco jako vueee. Máma sice ví, že mu má na vueee podat skleničku, ale ve školce to nějak nechtějí chápat. A co teprv ve škole, tam by to asi vůbec neprošlo..
Klára Mandausová
Být či nebýt zamilovaná
Když mi bylo deset a všimla jsem si, že existují bytosti, které nenosí culíky s beruškami a působí mi zvláštní šimrání v břiše, měla jsem za to, že šimrat mě bude tak do sedmnácti, maximálně devatenácti. Pak šmitec. Za prvé, bylo by směšné zamilovávat se ve věku stařeny, tedy od dvaceti výš a za druhé protože prostě přijde on, budou prstýnky, děti.. a klid. Chacháá, s prominutím blbější úvahu má hlava nikdy před tím ani po tom nevyrobila.
Klára Mandausová
Jsem pravěká žena
Je mi úplně jedno, že ve vládě nemá sedět ani jediná žena. No a co. Proč by mě to vlastně mělo štvát? Že nedostane zástupkyně mého pohlaví šanci? Je to přesně obráceně. Štvou mě lidi, kteří na nepřítomnost krasavic ve Strakovce ukazují prstem. Jako když přestarostlivá matka zvedá prst na bandu uličníků, "kluci, hrajte si taky s naším Pepíčkem" a hladí zamlklého kluka s ulíznutou ofinou v námořnickém oblečku.
Klára Mandausová
Co je vzácné
Co je vzácné? Pro každého něco jiného. Pro mě třeba tohle. .. tátův švestkový koláč. Upeče ho tři plechy a já chodím a jím ho ve stoje. Ukrajuju po malých kouskách, protože pak ho přeci sním míň.. Houby, už by celý den nemusela dát nic do pusy. Co celý den, celý týden a ještě bych na ten koláč vylezla na K2. Tolik ho ve mně skončí.
Klára Mandausová
Smysl konců
Do hajzlu, jakej smysl mají konce, ptám se. Zuzana Navarová je už pár let mrtvá. Když umírala, a nikdo o tom ještě nevěděl, napsala „zachraň mě, zachraň mě, na prach se proměním .. rezavý kamínka horký jak vzpomínka hřejou si pro sebe a já chci do nebe...“
Klára Mandausová
Místo Paroubka gorila horská
„Mami, a kterým pánem strašej,“ ptala se mě onehdy v autě sedmiletá dcera, když jsme míjely předvolební billboard s dvojicí Petr Nečas (směje se jako netopýr na kotletu) a Jiří Paroubek (zavile se dívá, Santer by záviděl). Usmála jsem se. „No, máš pravdu, holčičko moje, z tohohle obrázku to fakt těžko poznáš.“
Klára Mandausová
Vypadáš jako levnější prostitutka
Kdo ví proč, ženy nebývají spokojené se svou barvou vlasů. A co kvůli tomu zkusí. Nemám na mysli fyzické utrpení, ten odporný zápach lepkavé chemie patlané na hlavu. Myslím utrpení psychické. Něco o něm vím. I já jsem totiž jedna z neposkojených. Je to už hodně let, co jsem se rozhodla vyměnit středoevropsky nudnou myší za zrz. Výsledek? Poznání, že představy mívají někdy ke skutečnosti daleko jako Indiana Jones do Kostelní Lhoty.
Klára Mandausová
Čekání na smrt
Ten den jsem se vzbudila s úkolem napsat konečně mail člověku, kterého mám ráda. Mělo v něm stát, jak moc si ho vážím a prosba, jestli by se mnou neztratil pár hodin svého času. Chtěla jsem to udělat už mnoho týdnů a pořád si říkala, to ještě počká, ještě si nejsem jistá, jestli mám.. Ten den jsem se rozhodla, že to udělám.
Klára Mandausová
Zrušme státní smutek
Státní smutek je podle mého divná věc. Říká, že za á prezident je víc než učitelka, za bé cena života stovky lidí je větší než cena dvacítky mrtvých. A za cé, že to, zda být smutný, nebo ne, určuje i vzdálenost, a to nejen zeměpisná. Nedrželi jsme státní smutek za zabité z letadla Concorde ani za oběti nehody u Nažidel nebo zemětřesení v Číně, v Íránu či na Haiti.
Klára Mandausová
Jak Vám rozumím, kníže Schwarzenbergu
Usínám. V autobuse, tramvaji i v autě občas, a to je průšvih. Jenže ono to za volantem tak krásně houpe...Taky v obchodě ve frontě na pokladnu. Onehdy jsem málem usnula v hypermarketu, kde mi prodavačka v oddělení masa vysvětlovala, jak dělá roštěnky. Usínám při psaní článku o tom, jak být v kondici. Usnula jsem v houpačce na zahradě, když jsem se, oblečená do zimní bundy, před pár dny opalovala. Usnula jsem včera na gauči, když mi dcera četla ze slabikáře. Usnula jsem i nad poslední utěrkou na žehlícím prkně. Ve čtvrt na dvě v noci.
Klára Mandausová
Podal by Paroubek Nečasovi ruku?
Vlek mě táhnul do prudkého alpského kopce a já přes vlhké oči neviděla na cestu. Nebyly vlhké kvůli tomu, že sněžilo jako o Vánocích, i když byl ten den apríl a doma v Česku už jaro. Ani proto, že jsem před tím spadla, až mi hrklo v hlavě a křuplo v rameni. Ani proto, že jsem se, kdo ví, jak jsem to dokázala, praštila lyžařskou botou do pusy, takže jsem vypadala jako po ráně pěstí. Slzy se objevily kvůli sedmileté dceři. Něco pár minut před tím provedla. Něco úplně obyčejného, co mi na chvíli vzalo dech.
Klára Mandausová
Jak se ze mě stalo jelito
Vzpomněla jsem si na tu příhodu při čtení blogových přestřelek na téma „odepsané/í 40+“. Když bylo čtyřicet mě, zavolal mi táta. A že prý mám jít k velkému zrcadlu do prvního patra. Poslušně jsem vydupala schody. „A teď se tam koukni.“ Koukala jsem. „No a?" Ptám se. A on: „Vidíš ji? Tu čtyřicetiletou ženskou?“ Smála jsem se, až jsem brečela nebo brečela, až jsem se smála.. už ani nevím.
Klára Mandausová
Milý Jiří Paroubku, my taky chceme
Milý Jiří Paroubku, měl jste báječný nápad, aby se bohatí dělili o svoje zisky se sportovci. Jejej, to se mi ta myšlenka ale líbí. I když .. malinkou vadu přeci má. Proč peníze jen pro ty, co uhání po ledu? Kdyby se na všechny dostalo, to by bylo teprve něco, Jiří!
Klára Mandausová
Taky jsem člověk
Kousek z knížky Prostě jako tenkrát, co zatím žije v mém počítači a čeká, až už se konečně rozhoupu .. Tentokrát o prostořeké dceři, dokonalé babičce a Kristině, která už takhle pěkně lítá v životě a ještě aby řešila Kamasutru v knihovně ..
Klára Mandausová
Kdo se na mě vykašle, ten mě dostane
A už ho tu máme. Festival předvolebních průs.. pardon průšvihů politiků. Pandury, nemanželská dcera i kocour, Opencard, z půdy radnice ukradené svícny, facka tchyni, milionová zakázka pro bratrance, podvedená manželka, miliardová provize za přimhouřené oko.. Někdy je novináři vypátrají sami, jindy jim kausy více či méně nápadně někdo podstrčí: „A to jste slyšel, že ten Jouza je strašnej děvkař a pro svou poslední milenku zařídil pěknej kšeftíček? Ale je to jen pro vaše uši, ne abyste to někam napsal,“ mne si ruce Jouzova konkurence a doufá (správně), že žurnalista už pod stolem ťuká sms do redakce. Chrst, tu máš špínu, občane, abys věděl, jak na jaře volit.
Klára Mandausová
Valentýn je jako VŘSR
Tak už jsou za námi. Srdeční slavnosti. Červená srdíčka na trenkách, koštěti i nafukovací ještěrce. Vzdychání nad plyšáky zabalenými do srdcových papírů. Nedá mi to nenapsat. Svátek svatého Valentýna mi trochu připomíná VŘSR (pro mladší ročníky rozepíšu: Velká říjnová socialistická revoluce). No, možná je to trochu přitažené za cop, ale jistá paralela tu je. Posuďte, máte-li chuť.
Klára Mandausová
Co závidíte mužům, feministky?
Četla jsem si články radikálních feministek. Vyrojilo se jich v posledních dnech hodně, to když se ukázalo, že by některé rády, aby už konečně byly bagristky a hornice a ti ničemové (chlapi) se konečně přestali vyvyšovat.. Trochu jsem se u nich naoko rozčilovala, trochu smála. A mávala rukou. Kvůli tomu, že někteří lidé jedí jen naklíčené sedmikrásky, nemusím si z nich hned sama vařit omáčku.
Klára Mandausová
Ruce pryč od mé dcery, ministryně
Proboha, ministerstvo školství chce učit děti zacházet s penězi. Že prý to dnes lidi neumí a teď, v době krize, je to obzvlášť potřeba. Tak jim stát poví, jak na to. Jestli se to stane, odhlásím dceru z první třídy. Já vím, já vím, to by mě zavřeli. Jenže, někde za očima mi naskakuje katastrofický scénář...
Klára Mandausová
Do nového roku s novým zadkem
Nesnáším novoroční předsevzetí. Nemám ráda už jen to slovo, předsevzetí. Připadá mi trapné, podobně jako žirový (účet) a pasírovat. Prostě mi některá slova připadají trapná, netuším proč, nemůžou za to... Ale to je vedlejší. Do svých dvaceti jsem si žádná novoroční předsevzetí nedávala. Co víc, neměla jsem o nich ani tušení. Až jeden mi jejich existenci prozradil. Tím nejpříšernějším způsobem.
Klára Mandausová
Která láska je pravá
Ptala se mě jedna žena. „Jak poznám, že tahle láska je pravá? Že je to ona? Ta, která není k zahození?“ „Pravá? Myslíš ta, která stiskne v pase, rozmáčkne vnitřnosti, přes oči přetáhne folii, co propouští jen duhovou. Ta, která vypne přívod kyslíku, sváže ruce, mozek promění v chladící houbu a navrch hlavy připne srdce? Myslíš ta, která tě vyloupne ze světa bezstarostných jako prsty cukrářky spařenou mandli. A nechá tě nahou napospas? Myslíš tu?“
Klára Mandausová
Tenhle je pro Vás, Karle
Nedávno se na blogu střílelo jako u Verdunu. To když můj bývalý kolega Tomáš Poláček napsal, že blogování a blogeři teda nic moc. A blogeři psali, že teda ale jo a ať neotravuje. To ve zkratce...
Klára Mandausová
Den, kdy mi padaly punčochy
Byl to den, kdy se z obálky magazínu MF Dnes smála Anna K. bez vlasů. A má šéfová řekla, „to je ale průser.“ Byl to den, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem chodila okolo dveří motolské dětské onkologie. Má dcera ležela o pár pater výš na ušním nosním krčním. A já si běhala do přízemí pro kafe. Zatínala jsem oční víčka jako naštvaný chlap pěsti, když byly dveře pootevřené. Zbabělec, který nechce vidět umírání s tou nejhroznější tváří.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
