Je mi úplně jedno, že ve vládě nemá sedět ani jediná žena. No a co. Proč by mě to vlastně mělo štvát? Že nedostane zástupkyně mého pohlaví šanci? Je to přesně obráceně. Štvou mě lidi, kteří na nepřítomnost krasavic ve Strakovce ukazují prstem. Jako když přestarostlivá matka zvedá prst na bandu uličníků, "kluci, hrajte si taky s naším Pepíčkem" a hladí zamlklého kluka s ulíznutou ofinou v námořnickém oblečku.
Třeba se Pepovi mezi kluky s jednou kšandou vůbec nechce. Třeba chce doma trhat mouchám křidýlka a strkat je pod mikroskop. A jestli tam chce, tak ať svlíkne námořníka, vezme kraťasy, natržený triko, klacek a běží.. Jistě, asi by se našlo lepší přirovnání. Nic to nemění na skutečnosti, že kolegové novináři a ženy z feministických spolků, dělají ženám medvědí službu, když zdvihají prst, jako ta Pepíčkova matka, že někdo někde chybí. Někde chybí, jinde zase je..
Smýšlím jako pravěká žena, přiznávám. Možná i jako středověká, renesanční, barokní a kdo ví jaká ještě. Líbí se mi, když jsou ženy ženami a muži se chovají jako muži. Když ženy nosí nadýchané šaty, malují si pusy, umí si prohrábnout vlasy, že okolí vzdychne. Tedy, když začnu od toho, co je vidět.. Když umí vařit a péct tvarohové buchty a nestydí se za to. Když rodí děti a učí je básničky. Ony, ne najaté chůvy. Když ví, jak na své muže a mají své malé lsti, které nikomu neublíží. Když umí propovídat večer až k ránu, vyprat v něm všechno špinavé a zastlat do voňavě povlečené postele. Když ví, že bez nich to nejde, stejně jako bez mužů a na nich stojí svět, stejně jako na mužích. Že neběží o kvóty, sto- i tisícikorunové rozdíly v platech, že v životě nejde o to vyhrát nad tím, kdo si „šaty“ může dovolit jen v podobě noční košile..
Líbí se mi muži, kteří mají velké ruce. Ne, nemyslím plochu vyjádřenou v centimetrech. Ruce, které umí chytit, když je zle a pod životem se otevírá propast jako v Mordoru. Muži, kteří umí svou ženu poslat spát, když si víčka chytá izolepou o čtvrté ráno nad řvoucím miminem, „teď zase já, lásko.“ Muži, kteří se umí naštvat a bouchnout doma do stolu, když hysterie dávno překonala antickou tragédii a důvody k ní se vypařily jako voda z bazénů, když je pětatřicet nad nulou.
Líbí se mi muži, kteří umí rozdělat oheň, opéct na něm špekáček do křupava a najít v lese studánku, kde se dá umýt mastná pusa. A pak z toho lesa vyjít ven. A položit milou do trávy.. A nenechat ji pochybovat, že zase bude špekáček, les a tráva.
Mám ráda ženy, co myslí jako ženy a muže, co myslí jako muži. A nepočítají křesla, hlasy, drobné..
Ale počítají jeden s druhým.
