Tenhle je pro Vás, Karle

Nedávno se na blogu střílelo jako u Verdunu. To když můj bývalý kolega Tomáš Poláček napsal, že blogování a blogeři teda nic moc. A blogeři psali, že teda ale jo a ať neotravuje. To ve zkratce...  

Nehrála jsem tehdy hru, kdo má větší pravdu. Jen jsem přemýšlela, proč píšu blogy já.

Protože mě to strašně baví. První odpověď.

Protože mě napadají věci, co novinový ani časopisový papír neunese.

A protože tam taky bude asi nějaké zastydlé dospívání. Nikdy jsem si nevedla žádný deník. Neohryzávala tužku nad růžovými deskami a nesvěřovala se němým stránkám. Možná to chci dohnat?:)

Na všech odpovědích něco je.

Ta nejblíž pravdě ke mně přiletěla až teď.

Protože mám naprosto zvrhlou, sobeckou, neskromnou a ulítlou radost, když vím, že si moje psaní někdo přečte a řekne, mám z toho radost...

Dostala jsem mail. Napsal mi Karel. Karel, kterého jsem nikdy neviděla, a nikdy neuvidím. Napsal mi, že mi děkuje za blog o rakovině a punčochách. A že jeho mladá žena na rakovinu nedávno umřela. A že zůstal s dětmi sám. A že by se jí můj blog určitě líbil. Že jemu se líbil moc.

Tenhle blog není pro Vás, Tomáši Poláčku, ani, Terezko, pro Tebe a ani pro vás, co jste hájili/nehájili blogové zapisování.

Tenhle je pro Vás, Karle. Děkuju.