Podal by Paroubek Nečasovi ruku?

Vlek mě táhnul do prudkého alpského kopce a já přes vlhké oči neviděla na cestu. Nebyly vlhké kvůli tomu, že sněžilo jako o Vánocích, i když byl ten den apríl a doma v Česku už jaro. Ani proto, že jsem před tím spadla, až mi hrklo v hlavě a křuplo v rameni. Ani proto, že jsem se, kdo ví, jak jsem to dokázala, praštila lyžařskou botou do pusy, takže jsem vypadala jako po ráně pěstí. Slzy se objevily kvůli sedmileté dceři. Něco pár minut před tím provedla. Něco úplně obyčejného, co mi na chvíli vzalo dech.

Stála ve frontě u ohrádky před turnikety, kde „pípne“ skipas, abyste mohli nastoupit na lanovku. K té samé ohrádce z druhé strany na lyžích přiklouzala italská holčička. Asi čtyřletá. Světlé vlásky pod červenou helmou, brýle s bílými obroučkami, oteplovačky barvy tmavého hroznového vína. A do té ohrádky se zasekla. Sotva na lyžích stála a teď tohle. Byla jak do sítě chycená sýkorka. S instinktem matky mnohokrát vyprošťující vlastní dítě z nejrůznějších ohrádek jsem se k ní natáhla. Má dcera mě předběhla. Přestože sama se taky ještě občas někam zaplete, někdy se válí na kopci jako tulení mládě a k tomu všemu jí čas od času ujede „jéé von upad, chacháá“, byla rychlejší než já. Bez slova – stejně by si nerozuměly ani „ahoj“ - podala holčičce ruku. Malá a ještě menší se neohrabaně, ale pevně spojily. A ohrádka musela ustoupit. 

V tom gestu velkém jako ty dvě byl pro mě v tu chvíli celý svět.

Napadlo mě, podal by takhle ruku třeba Paroubek Nečasovi? Nebo Topolánek Bémovi, Kalousek Svobodovi  a obráceně? Možná. Ale spíš si umím představit, jak se ten zaklíněný u ohrádky dočká rány hůlkou přes záda, pak na něj ten druhý, nezaklíněný, zavolá bulvárního fotografa: „Koukejte, jak se tady to podsvinče válí .. Ani neumí dojet k lanovce, ubožák“. K tomu ho poběží udat obsluze, že jim ničí plot, a navrch mu ukradne skipas…   

Jenže jak jsem tak viděla ty dvě malé ruce, blesklo mi v hlavě: nebude tak zle.

Byl apríl a já měla Vánoce.