Ruce pryč od mé dcery, ministryně

Proboha, ministerstvo školství chce učit děti zacházet s penězi. Že prý to dnes lidi neumí a teď, v době krize, je to obzvlášť potřeba. Tak jim stát poví, jak na to. Jestli se to stane, odhlásím dceru z první třídy. Já vím, já vím, to by mě zavřeli. Jenže, někde za očima mi naskakuje katastrofický scénář...

Dcera (už dospělá): „Lásko, jak ses měl celý den?“

On (její milý): „Úžasně a ty?“

Dcera: „Báječně. Poslouchej, nemáš nějaký drobný? Jsme na účtě dvě stě padesát miliard v mínusu.“

On (obrací kapsy, vypadne pětikoruna): „To je všechno.“

Dcera: „A tak si s tím nelámej hlavu a pojď večeřet. Jsou bifteky. Řeknu mamce, aby nás založila.“

On: „Bifteky, ty miluju, lásko, skoro jako tebe.“

Dcera (vůbec ne naštvaně nebo smutně): „Ale nějak bychom to asi řešit měli.“

On: „Teď mě napadá .. že ti tu pošťačka pořád nechává něco pro sousedy? Tak víš co, řekneme si jim o měsíční paušál, jako že jim to od ní bereš.“

Dcera: „To by možná šlo. Ale tyhle prkotiny už nechme. Potřebuju s tebou probrat něco důležitějšího. Chtěl bys na dovolenou radši na Bali nebo na Aljašku?“

On (dlouze se zamyslí): „Taky Mexiko není špatný..“

Brrrr.

Nezbývá mi, než spoléhat na to, že nebude mít ministerstvo na výuku peníze.