Kousek z knížky Prostě jako tenkrát, co zatím žije v mém počítači a čeká, až už se konečně rozhoupu .. Tentokrát o prostořeké dceři, dokonalé babičce a Kristině, která už takhle pěkně lítá v životě a ještě aby řešila Kamasutru v knihovně ..
„Haló, už jsem dooomaaa.“
Do háje, proč zrovna my musíme mít v předsíni tolik krámů. Protože jsem je sem natahala, jednoduchá odpověď. Pavel, milovník volného prostoru a čistých stylů úpí. Je natolik slušný a dokonalý, že jednou za půl roku všechny ty ničemnosti, košíčky, krabice, dřevěné kočky a keramické žáby vezme a vyhodí. Nikomu nechybí…
Spadne na mě z věšáku kabát, který jsem neměla už dva roky na sobě. A šlápnu do něčeho měkkého. Pískne to. Gumová oškubaná kachna pro psy. Co tu dělá gumová kachna pro psy? Nikdy tu žádný pes nežil.
Otevřu dveře do pokoje. Co vidím, uvidím zřejmě do konce života.
Má matka sedí uprostřed místnosti na zemi. Se zkříženýma nohama, perfektní mikádo z jedné strany spláclé, ofina vysunutá nahoru, jakoby si chtěla zkusit, co je to být punker, ale u druhého pramenu si to rozmyslela. Tvář rudá. Magdalena říkala, že si budou hrát na knihovnu ne na indiány.
Hrají si na knihovnu.
Magdalena tříská brožovanou Kamasutrou do podlahy.
„A kdo vám řekl paní knihovnická, že chceme číst takovýhle hovadiny?“
„No, Magdaleno,“ křiknu. „Co to říkáš babičce?“
Má matka otočí hlavu, oči se jí houpou jako po heroinu.
„Nech ji, před chvílí řekla … řekla … och …“ má matka slabě zasténá „řekla takovýhle sračky.“ Zachrčí a oklepe se, jakoby ji právě znásilnil pan Bruncvík. Pan Bruncvík bydlel v domě, co ležel padesát metrů od kulturáku, vedle ve vchodě. Nosil v zadní kapse džín značky Prekon oranžový hřeben, ze kterého visely mastné vlasy s lupy, a dederonovou košili se dlouhými špičatými límci. Říkal mé matce paninko a jednou se jí pokusil sáhnout na zadek. Omdlela a dva měsíce pak chodila na zdravotní středisko. Tvrdila, že na ortopedii.
„Magdaleno,“ chytnu ji za bradu, „proč říkáš takový slova?“
„Lidi je říkaj. Taky jsem člověk.“
„Jaký lidi?“
„Teta od Lucinky.“
„Aha. Tak hele, to není hezký slovo. Neříkej ho.“
„Hmmm, říkalas mami, že některý slova dělaj divy.“
„No, to jo.“
„Tohle taky. Udělalo divy s babičkou. Od tý doby mě nepoučuje. A nevadí ji, že sedí na zemi. Babička ještě nikdy neseděla na zemi.“
Načnout jiné téma, radí příručky pro dokonalé matky. V nouzi, kdy smích proráží vnitřnosti a matka, která nikdy nebyla a nebude dokonalá, neví co má říct.
„Dáte si k večeři smažáka nebo ovocný knedlíky?“
„Ty budeš dělat ovocné knedlíky? Teď? Je šest hodin … Magdalena musí za chvíli do postele.“
„Mami, jsou mražený, za deset minut vařený. Nastejno se smažákem.“
„Ach tak.“
V zámku cvakne další klíč.
„Ahoj, Pavle.“ Chci mu dát pusu na tvář, odtáhne se jako bych měla škrkavky a jedna se mi vlnila na hlavě.
„Zdravím.“
Vždycky když Pavel řekne zdravím, zůstane jen u zdravím. Celý večer. Tentokrát celý týden, předpokládám. Možná celý život?
„Smažáka nebo knedlíky?“
„Dobře ses naobědvala?“ Ke zdravím přidal, dobře ses naobědvala. Vypadá to slibně.
„Dala jsem si kafe. A párek v rohlíku. Ve stánku.“
„Hm.“
Aha, tak ne slibně.
„Pusu Majdo,“ nastaví Magdaleně tvář.
„Johano, jak se máš? Nezlobila tě?“
„Řekla sračka,“ povídám.
Má matka se rozpláče.
Je jí líto sebe. Řekla poprvé sprosté slovo. Když je něco poprvé, člověk se vždycky rozpláče.
A možná je jí líto mě. Že už tam dávno jsem.
Ozve se zvonek.
„Promiň, nemáte tu gumovou kachnu? Odpoledne jsem vběhnul náš Baron.“ Baron je border kolie. A patří Evě.
„Dobrý den, ahoj, ahoj,“ pozdraví všechny.
Eva svítí. Chtěla bych jí obejmout a taky brečet.
Místo toho se směju. „No vidíš, tak ty sis pro ni přišla. A já myslela, že ji upeču k večeři.“
„Mamí, já chci smažák!“
