Do hajzlu, jakej smysl mají konce, ptám se. Zuzana Navarová je už pár let mrtvá. Když umírala, a nikdo o tom ještě nevěděl, napsala „zachraň mě, zachraň mě, na prach se proměním .. rezavý kamínka horký jak vzpomínka hřejou si pro sebe a já chci do nebe…“
Umřel i kluk, kterýho máma milovala, jak mámy milujou svoje děti. Kluk krásnej a silnej jako Viggo Mortensen jednou nad ránem visel na stromě a jeho ruce tu visely bez života taky.
Umřel i táta dvou mrňavejch dětí. Nad naší vesnicí zařval vrtulník, koukla jsem k mrakům. Odnesl ho z místa se zapomenutým betonovým sloupkem od rezavýho plotu. Třicítka bez helmy a nebyl. Ten sloupek tam pořád stojí. Martínkovi, nejlepšímu tátovi, pověsil na něj někdo. A pod nápis dal kytky. Některý umělý, jiný utržený. Má dcera tam položila čtyři pampelišky. „A proč byl nejlepší,“ zeptala se.
Umřel mi před pár roky děda a já ho už nestihla. Z blbosti, pro kterou není omluva. A babičku taky, protože čas byl rychlejší.
Umřel mi kamarád a před rakví v krematoriu, tam, kde bydlí hrůza, seděla holčička s blonďatými culíky až do pasu a někdo mluvil o tom, že její táta měl rád písničku o andělech. Tu písničku hráli. Chtěla jsem holčičku chytit, zacpat ji uši, oči zakrýt dlaní a zakřičet do hajzlu, copak to nechápete… Jen jsem seděla a přemýšlela, jestli to má všechno nějakej smysl.
Musí mít. Protože všechno má. Dokonce ten největší. Tak velkej, že ho, věřím, pochopím až na konci.
napsáno pro www.rudolfhavlik.cz
