Jak se ze mě stalo jelito

Vzpomněla jsem si na tu příhodu při čtení blogových přestřelek na téma „odepsané/í 40+“. Když bylo čtyřicet mě, zavolal mi táta. A že prý mám jít k velkému zrcadlu do prvního patra. Poslušně jsem vydupala schody. „A teď se tam koukni.“ Koukala jsem. „No a?" Ptám se. A on: „Vidíš ji? Tu čtyřicetiletou ženskou?“ Smála jsem se, až jsem brečela nebo brečela, až jsem se smála.. už ani nevím.

A vzpomněla si na jiný jeho vtípek. Bylo mi asi šest a taky mě zavolal, jenže tehdy ne telefonem, nýbrž z dětského pokoje do kuchyně. „Pojď sem a stoupni si na tuhle špejli“, ukazoval k zemi na kus dřeva, co se s ním píchá do bábovky, jestli už je upečená. „A teď se hóódně protáhni, dej ruce nahoru a prohni se v zádech. Ták. A chytni tuhle špejli,“ podal mi do ruky druhou. Stála jsem tam z každé strany dřevo, prohnutá jako bumerang. Zavolal na maminku. „Vidíš,“ ukázal na mě, „to je ale jelito, co?“ A začal se strašně smát. Maminka vykřikla něco o zatracenejch chlapech, co dělají z vlastních dětí blbce, ale viděla jsem, jak jí cuká koutek. Já jsem se nedokázala v té době ještě urážet, takže mi cukaly koutky taky. Spíš jsem se řehtala stejně jako táta..

A jsem mu za to vděčná. Že ze mě udělal v šesti jelito, že mě poslal podívat se na čtyřicetiletou ženskou, která vypadala jako já, a že má smysl pro humor rozměrů Pacifiku. A že i díky němu to mám v životě, myslím, o trochu lehčí. Protože se s ním některé věci, třeba zrovna čísla na začátku věku, o kterých se tady tolik psalo, zvládají prostě líp.

Můj táta bude mít teď na konci března narozeniny a já mám sto chutí říct mu, „jdi do chodby před koupelnu, tam, co je největší zrcadlo, a podívej se do něj. Uvidíš správnýho chlapa.“

A abych nezapomněla, „mami, babičko a dědo, vy tam jděte taky. I vaše je oslava..“

Všechno nejlepší a děkuju.