Která láska je pravá

Ptala se mě jedna žena. „Jak poznám, že tahle láska je pravá? Že je to ona? Ta, která není k zahození?“ „Pravá? Myslíš ta, která stiskne v pase, rozmáčkne vnitřnosti, přes oči přetáhne folii, co propouští jen duhovou. Ta, která vypne přívod kyslíku, sváže ruce, mozek promění v chladící houbu a navrch hlavy připne srdce? Myslíš ta, která tě vyloupne ze světa bezstarostných jako prsty cukrářky spařenou mandli. A nechá tě nahou napospas? Myslíš tu?“

 „Jo! Jak ji poznám,“ lomcovala mnou a ukazováčkem bušila do fotky Vigga Mortensena. Byl v tom, chudák, nevině. Prostě ležel na stole. V obrázkovém časopise. Hodil se. Ilustrační foto zkrátka.
Smála jsem se. Nejdřív málo a potichu. Ne smích, úsměv to byl. Když nepřestávala tlouct, zaklonila jsem hlavu a smích už byl slyšet.
„Já nevím“, rozhodila jsem ruce. „Já nevím. Tenhle je krásnej.“
„Čert to vem,“ uhodila pěstí do stolu, „že je krásnej. Krásnejch je spousta. Jak poznám, že je to on?!“
Páni, ona se vztekala. Tolik jí záleželo na tom, aby věděla. Ne, vlastně chtěla jistotu. Že to nebude ona, kdo udělá chybu, když toho pravého nechá jít. Protože ho nepozná.
Jenže na tohle nikdo neodpoví.
Míry, váhy, všechny pihy na nose, vyznání, vzdělání, stav? Podružné. Knihy, co má rád, věty kterým se směje, místa, kam jezdí, počet žen, které měl? Pro odpověď podružné.
Mezi obočím se mi udělala vráska.
Seděly jsme naproti sobě jako dvě lvice, co si nejsou jisté, která vyhraje osudovou bitvu.
„Vím, kdo ti odpoví.“
Lvice vyskočila. „Kdo, řekni kdo?“
„Poslední vteřina.“
Lvice, které upadly všechny nohy a ona netuší proč. Tak se na mě dívala.
„Poslední vteřina. Ten, na kterého si v ní vzpomeneš, byl ten pravý.“
Začala se smát. Nejdřív málo a potichu. Ne smích, úsměv to byl. Pak zaklonila hlavu a smích už byl slyšet.
„Trochu pozdě, ne?“
„Jo. Každá vteřina může být přeci poslední.“
Podívaly jsme se na Mortensena. On ne. On nebude ten pravý. Snadné to poznat. 
A to taky není k zahození.

pro Tebe, pribiňáku, víš kvůli čemu...:-)