Den, kdy s Českými drahami skončila sranda

Jsem dobrá! Poznám po zvuku, kdy se chtějí ve vlaku City Elefant dveře ovládané knoflíkem zavřít. Trochu to pšoukne a už se sunou. Aby ne, abych to nepoznala… onehdy ráno jsem je otevírala asi třiapadesátkrát. Stála jsem totiž přímo uprostřed nich, jak říkali Šimek s Grossmannem na jedné noze a ještě k tomu ne na své. Jeden vlak před tím mým v ranní špičce vynechal a ukázalo se, že vagóny dokážou být elastické. Náhodou to bylo docela fajn, vedle mě stáli, taky ne na svých tři kluci, a dělali si ze všeho velkou srandu.

To se prostě stává, že jeden vlak vynechá.

Před týdnem zastavil stejný vlak půl kilometru od nádraží Libeň. A stál. Pak zachrchlal z amplionu hlas: „Rozbila se lokomotiva, omlouváme se, kdy pojedeme dál, nevíme.“ Náhodou to bylo docela fajn, seznámila jsem se s paní, se kterou byla velká sranda. Povídaly jsme si o čekání a zácpách (těch dopravních). Po půl hodině jsem chytla za rukáv průvodčího: „Můžu, prosím vystoupit?“ Přeci jen vzduch začal mít hustotu kefíru. „Nemůžete, z jedný strany jsou koleje a vlaky tam jezděj docela rychle, z druhý je rokle.“ Hmm.

To se prostě stává, že se rozbije lokomotiva.  

Před měsícem jsem objevila kouzlo mobilních jízdenek. „Jsi blbá, že oblejzáš trafiky a házíš drobný do automatů, když chceš lístek na MHD? Máš mobil, ne,“ poučila mě tehdy nevybraně kamarádka, a naučila kupovat lístek přes telefon. Pááni, to je vymoženost. Na stanici tramvaje jsem nacvakala sms, přišlo mi potvrzení, že jsem právě zaplatila za jízdenku pro tarifní pásmo P dvacet šest korun, blažená sedla do šestadvacítky, která mě vozí na nádraží, a pak přehopsala do svého City Elefant. Když se blížil mladý průvodčí, s úsměvem Ivy Janžurové jsem vylovila z kabelky mobil a strčila mu ho pod nos. Hele, to jsem zkušená, co? Jízdenka v telefonu, ha!

„Todle vám tady, pani, neplatí.“

??!! „Jak to? Je za 26 korun? Je! Tak jak to, že neplatí, když stejná papírová platí?“

„Tahle platí jen v pásmu P, to je sotva do Libně.“

Bože, jak mám vědět, že je pásmo P sotva do Libně? Jsem snad orientační běžec? Pásmo P..

„Tak co s váma, pani?“

Začala jsem štrachat v peněžence. Jenže ouha, našla jsem jen platební kartu, stravenky, dvě koruny a zežmoulaných pět euro.

„Mám jen dvě koruny. A pět euro.“ Koukala jsem jako dítě, které vrátili z první třídy do mateřské školky.

„Dvě koruny jsou málo. Pět euro moc,“ přešlápl a zafuněl průvodčí. „Tak co váma, pani?“

Byla s ním sranda. „Tak já vás zavřu,“ řekl a odešel.

To se prostě někdy stává, že člověk nemá na vlak.

Už jsem si myslela, že si s Českými drahami užiju víc zábavy než natočí v televizi Nova, když přišel onen den. Den, kdy jsem si pokoušela umýt vlasy krémem na ruce, polila si kakaem svoji nejlepší halenku, dceři dala do svačinové krabičky místo bonbonů na přilepšenou balíček menstruačních tamponů a směrem ke škole jsem vyjížděla, když poprvé zvonilo. „Pa, zlatíčko, pa, máš půl minuty! To stihneš, jsi skvělá!!“ Strkala jsem nebožátko do školních dveří.

Byl to den, kdy u nádraží nebylo jediné parkovací místo, takže jsem zastavila mezi kontejnerem na sklo a stromem a od obou mě dělily na každé straně dva centimetry (pak že ženský neumějí zajíždět do řady!)

Den, kdy jsem neměla jízdenku, kterých mám jinak plnou peněženku, a věděla, že ta z mobilu mi neprojde. Ještě, že jsem měla drobné do automatu. Jenže to byl i den, kdy byla před automatem fronta. První člověk si vytáčel jízdenek deset, druhý měl vadné mince, které se mu pořád vracely a on je otíral o plechovou krabici, třetí paní potřebovala jízdenky dvě a já.. a já už si ji vytočit nestihla. No nic, koupím ji ve vlaku.

Koupila jsem ji ve vlaku. Místo 26 korun jsem zaplatila šedesát. Třicet za jízdenku, třicet jako manipulační poplatek.

Byl to den, kdy s Českými drahami sranda skončila. To se prostě stává.

Mohla jsem ublíženě fňukat, „tak já jsem vydržela vaše přecpaný vagóny, vaše rozbitý lokomotivy, vaše blbý předpisy, že něco neplatí, a vy na mě s šedesáti korunama?!“.

Ale nefňukala jsem.

Byl to den, kdy jsem konečně podala žádost o tramvajenku.