Když mi bylo deset a všimla jsem si, že existují bytosti, které nenosí culíky s beruškami a působí mi zvláštní šimrání v břiše, měla jsem za to, že šimrat mě bude tak do sedmnácti, maximálně devatenácti. Pak šmitec. Za prvé, bylo by směšné zamilovávat se ve věku stařeny, tedy od dvaceti výš a za druhé protože prostě přijde on, budou prstýnky, děti.. a klid. Chacháá, s prominutím blbější úvahu má hlava nikdy před tím ani po tom nevyrobila.
Sedím u redakčního stolu s kolegyněmi, které jsou stejně staré jako já nebo o pár let mladší a kýveme hlavou jako psi, co se vozí vzadu v autě: s trojkou a čtyřkou na začátku věku se zamilováváme stejně jako v sedmnácti. „Tak on klid asi nebude nikdy, viď,“ podívala se na mě jedna čerstvá třicátnice. V její otázce jsem slyšela zoufalý podtón „Opravdu ne? Opravdu by nemohl být? Jakože bych si to všechno odbyla teď a ve čtyřiceti měla vyřešeno?“
„Nebude,“ plácla jsem do stolu dlaní. “To si piš.“ Zvedly jsme se a odešly řešit lásku do blízké restaurace, kde seděly desítky chlapů a na velké obrazovce na zdi promítali mistrovský fotbal.
„Láska je k ničemu. Jen se trápíš,“ řekla Zuzana. „Zamilovaná nejsem a nehodlám na tom nic měnit. Jasně, je to sice chvíli docela příjemné, ale co z toho. Pár hezkých odpolední a večerů a staneš se otrokem svýho mobilu a mailu. A běda, když jsou oba hluchý a němý,“ a zakousla se do buřtu na černém pivu. „To si radši doma pustím Cestu do pravěku,“ a utrhla kus chleba.
ZUZANO! Vykřikly jsme zbylé čtyři najednou. „Takové rouhání!“
„Tak mi tedy vysvětlete, co je pěknýho na tom, že půl dne civíte na rozmazanou fotku v počítači nebo se vám rozsypou papíry u kopírky jakmile vstoupí on. Jen ze sebe děláte s prominutím pitomce. Když pískne na prsty, poletíte třeba do Grónska, i když zimu nesnášíte ještě víc než oko na nových punčochách za pět stovek. A..“ nadechovala se k další přednášce o škodlivosti hlavy v oblacích.
„Hele, tu studenej čumáku,“ vyjela na ni čerstvě zahleděná Karolína. „Být zamilovaná je náhodou skvělý. A dokonce zdravý! Tělo vyplavuje endorfiny, zlepšuje se pleť, vypadáš mladší,“ přesvědčovala. „Taky srdce je zdravější, plícím se líp dýchá ..“
„Ještě mi tvrď, že líp pracujou játra a ledviny a dám si inzerát,“ ušklíbla se Zuzana.
Nemělo smysl ji přesvědčovat. A tak jsme začaly vzpomínat. Na to, jak jsme si lepily v dětství na zdi herce, zpěváky a sem tam i nějakého sportovce (já měla několik let na skříni sjezdaře Ingemara Stenmarka, ukradla jsem ho na školní nástěnce). Jak nám kluci házeli za krk kuličky z papíru. Anebo házeli někam rovnou nás a my pištěly a dělaly, že jsou „úplně blbí“. Pravda, spolužačka Petra ze základní školy to „úplně blbí“ myslela smrtelně vážně. Na školním výletě u velkého jezera seděla celé odpoledne kvůli svým dnům na břehu v sukni až na zem. Její milý zas celé odpoledne chodil okolo ní: „Pojď do vody, proč nejdeš do vody..?“ až ji k večeru do té vody hodil.
Jiná zamilovaná spolužačka, v pátém měsíci těhotenství a čtvrtém ročníku gymnázia visela nad propastí za tamním zábradlím ve třetím patře. Za ruce ji držel její zamilovaný nastávají, za nohy jeho nejlepší kamarád. Pištěla jako podsvinče a ti dva křičeli, Horáku, řekni své pravé jméno. Hráli si na jakési výzvědy.
Nakrátko jsme při těch vzpomínkách uznaly, že zamilovanost je někdy o život, ale výjimky nepotvrzují pravidlo.
Vzpomínaly jsme, jak bylo vzrušující, když jsme se koukaly, jestli on kouká. A když on koukal, dělaly jsme, že nekoukáme. „Tak přesně tohle dělám každej den, když jdu do inzerce,“ přiznala se po jedné dvanáctce pětatřicetiletá Viktorie.
Probíraly jsme proč s tím ano a s jiným ne a jestli je dovoleno tohle a tamhle to už ne. Až jedna z nás máchla rukou do prostoru hospody a řekla, „je to všechno trochu virtuální, protože slyšely nebo viděly jste, že by se zde přítomní pánové obtěžovali cokoli podobnýho řešit?“ A měla pravdu. Začaly jsme si povídat o křečcích.
A najednou do řeči o nejlepších podestýlkách a mrkvi, pípla Zuzaně sms. Utřela si ruce od buřtů (dala si ten večer dvakrát) a zmáčkla tlačítko zprávu otevřít.
„Holky, on mě miluje,“ oči ji zasvítily víc než trenérovi, jehož družstvo dalo zrovna gól. Buřty, křečci i milostná skepse rázem zapomenuty.
Všechny jsme totiž zamilované. Všechny rády žijeme v nejhezčím stavu mysli, jaký existuje, při kterém tak úžasně lechtá v břiše..
A je o čem povídat s holkama, když ti druzí koukají na fotbal.
napsáno pro Ona Dnes
