Dnes ráno chci připomenout Davidova slova ze 28.žalmu. V jeho úvodu David prosí Boha, aby slyšel jeho modlitbu. Zdá se, že právě bojuje s důsledky svého hříchu.
Proto prosí: "K tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu. 2Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc teď volám, pozvedám své ruce k svatostánku tvé svatyně. 3Mezi lidi svévolné mě nezařazuj, mezi pachatele ničemností. S bližním rozmlouvají o pokoji, ale v srdci mají zlobu.
4Nalož s nimi podle jejich skutků, podle jejich zlého počínání. Nalož s nimi podle díla jejich rukou, podle zásluhy jim odplať. 5Když jim nezáleží na Hospodinových skutcích a na díle jeho rukou, rozmetá je a víc nezbuduje." (Žalm 28,1-5)
David se s důvěrou obrací ke svatyni. Očekává, že se v ní setká s Hospodinem a s jeho milosrdenstvím. Ví, že není bez hříchu. Ale mrzí ho to a touží po odpuštění i po změně svého jednání. Proto se v úvodu své modlitby obrací na Boha.
Když ho Bůh ujistí, že jeho modlitbu přijímá a odpouští mu, David radostně pokračuje: "Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby!
7Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu. 8Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. (Žalm 28,6-8)
David není sobec. Přeje si, aby to, co prožívá on sám, mohl mít každý obyvatel jeho království.
Co David v té chvíli považuje za projev Božího požehnání? To vyjadřuje v samém závěru tohoto žalmu.
"Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně!" (Žalm 28,9)
Boží požehnání vidí v tom, že se Hospodin stane Izraeli:
- ochráncem, který zažene každého nepřítele.
- pastýřem, který bude své stádečko pást na té nejlepší pastvě.
- zárukou toho, že to vše bude jednou pokračovat věčným životem.
Stejné požehnání dnes přeji i nám všem.
