Vítej doma, Vlastíku!

Jste rádi, když vás někdo navštíví? Že záleží na tom, kdo to je? Tak to zkusím ještě jednou. Jste rádi, když se u vás zastaví na návštěvu někdo z vašich přátel? Jak se na takovou návštěvu připravujete?

Dnešní díl seriálu "Co když Bible nelže?" věnuji dvěma křesťanským obřadům. Křtu a tzv. Večeři Páně. Ale nejdříve se na chvíli podívejme do ráje prostřednictvím biblické knihy Genesis:  I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Genesis 1,26-27)

Člověk se podle Bible po svém stvoření podobal Bohu. Jak už ale víme z předchozích dílů, do života člověka vstoupil hřích, který způsobil rychlou devastaci Božího obrazu v nás. Apoštol Pavel v jednom svém dopise popsal, jakými barvami hřích přemaloval původní Boží obraz: "Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci." (Galatským 5,19-21)

Bůh se na nás mohl "vykašlat". Mohl nás nechat napospas zlu. Mohl jen chvíli počkat, až bychom se tu navzájem vyvraždili. Jenže, protože je Bůh Bohem, tak to vlastně udělat nemohl, protože podstatou jeho povahy je láska.

Proto se rozhodl podniknout záchranou misi. Bůh se stal jedním z nás. Ježíš se narodil jako člověk, aby nás zachránil. Připomeňme si jeden příběh, který vyprávěl v té době svým posluchačům: Jeden muž měl dva syny. Mladší přišel za otcem a řekl: "Otče, dej mi už teď podíl z dědictví, které nám chceš jednou odkázat." A tak otec rozdělil svůj majetek mezi oba syny.
Po několika dnech zpeněžil ten mladší svůj díl a odešel daleko od domova. Tam prohýřil všechno, co měl. A nejen to, že všechno utratil. V té krajině vypukl hlad a tak neměl co do úst.
Konečně si našel práci u jednoho sedláka. Ten ho poslal na pole pást vepře. Byl by se rád dosyta nejedl alespoň sladkých lusků, kterými krmili vepře, ale nikdo mu nic nedal.
A tak šel do sebe a uvažoval: "Dělníci u mého otce mají jídla více, než mohou spotřebovat, a já tu umírám hlady. Půjdu za ním a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě a dobře vím, že si nezasloužím, abys mne ještě nazýval svým synem. Najmi mne, prosím, jako dělníka." A tak se vydal na cestu k domovu.
Otec ho už z dálky uviděl a plný soucitné lásky mu vyběhl naproti, objal ho a políbil. "Otče", řekl syn, "zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Nejsem hoden, abych byl ještě tvým synem."
Ale otec nařídil služebníkům: "Rychle přineste nejlepší šaty, navlékněte mu synovský prsten a obujte ho! Vždyť je to, jako by umřel a zase oživl. Byl ztracen a je nalezen." A tak oslavovali jeho návrat.
Starší syn se vracel z pole a uslyšel hluk hostiny. Zavolal si jednoho sluhu a zeptal se, co se děje. Sluha řekl: "Tvůj bratr přišel domů a otec dal porazil pěkné tele z radosti, že se mu syn vrátil zdráv."
Starší syn se rozhněval a vůbec nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel ven a domlouval mu. Ale syn mu vyčetl: "Tolik let jsem pro tebe dřel, ve všem jsem tě poslechl a co z toho mám? Nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. A teď, když se vrátil tenhle tvůj synáček, který všechno prohýřil s děvkami, ještě mu vystrojíš hostinu."
"Hochu", řekl otec, "my jsme tu vždycky byli spolu a ty víš, že všechno, co mám, je tvoje. Ale teď nemůžeme dělat nic jiného, než se radovat. Vždyť tvůj bratr, kterého jsme považovali za mrtvého, žije. Ztratil se a je nalezen." (Lukáš 15,11-32; Průvodce životem)

Občas, když potkám nějakého zapáchajícího bezdomovce, tak si vzpomenu na tento příběh. Křesťané mu říkají Podobenství o marnotratném synu. Mladší syn, o kterém je první část příběhu, vypadal při svém návratu podobně, jako nějaký hodně zanedbaný bezdomovec. Neměl boty a z jeho oblečení to táhlo jako z vepřína. Určitě na něho nebyl příjemný pohled.

Jeho otec ale neviděl špinavé hadry a necítil zápach. Viděl svého syna, který odešel pryč rozhodnutý se už nikdy nevrátit. Teď byl zase doma. Objímá ho a nedbá na to, že se od něho může ušpinit. Dává mu pusu na přivítanou a vůbec se nebojí, že by od něho mohl chytit třeba žloutenku nebo AIDS. Je to přece jeho syn.
Pak dává svým služebníkům příkaz, aby z něho umyli špínu a oblékli ho do čistých šatů. Začala oslava. Oslava návratu ztraceného syna.
Podobné oslavy dnes probíhají v nebi. Vždy, když se najde nějaké ztracené Boží dítě. Vždy, když se někdo z lidí rozhodne pro změnu svého života. Vždy, když se někdo rozhodne, že se vrátí do Boží náruče.
Lidé dnes rádi slaví a křesťané nejsou jiní. Nakonec, i Bůh rád slaví. Podle Ježíše je v nebi hodně veselo. Pokud se považujete za hříšné a toužíte po změně, pokud prožíváte díky Ježíši pokání, změnu svého myšlení, pak je v nebi radost i díky Vám.

Ježíš vyprávěl tři příběhy o nalezení ztraceného. Vedle ztraceného a znovu nalezeného syna hovořil i o ztracené minci a zatoulané ovečce. Tyto příběhy zakončil ujištěním: "Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují." (Lukáš 15,7)
Když uvěřím zprávě o záchranné misi Ježíše Krista, stávám se křesťanem. Pak začínám měnit své myšlení i svůj život. Víra mne nakonec dovede k tomu, že se rozhodnu svěřit zbytek svého života Ježíši. Jako ten ztracený syn se chci vrátit domů, do nebeské rodiny.

Mnohé kulty a náboženství mají tajná zasvěcení. Obřady, kterých se mohou zúčastnit jen "vyvolení". Jak je to v křesťanství? Má i křesťanství nějaký obřad, který symbolizuje mé odevzdání se Ježíši? A pokud ano, jedná se o něco tajemného, jen pro uzavřenou společnost?

V životopise Ježíše Krista můžeme číst následující zprávu: V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.
V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (Marek 1,9-11)

Ježíš se nechal pokřtít. Nechal se celý ponořit do vody v Jordánu. Proč to udělal? Marek píše: To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." (Marek 1,4) My ale víme, že Ježíš je Bůh. Potřeboval Ježíš činit pokání? Potřeboval změnit své "božské" myšlení? To zřejmě ne.

Proč to tedy dělá? Ježíšovým křtem začíná jeho veřejná služba. Do té chvíle byl jedním z mnoha Židů. Nikdo ho neznal. Po křtu, při kterém se k němu přihlásil Bůh Otec, začíná posledních 42 měsíců jeho pozemského života. V tomto období představil všem svým posluchačům Boží povahu. Ukázal, jak vypadal Boží obraz, ke kterému jsme byli stvořeni.

Ježíš (sám pokřtěný) nám dává slib: "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen." (Marek 16,16) Podle těchto jeho slov je křest důsledkem víry. Možná bychom mohli říci, že nás víra přivádí k rozhodnutí dovolit Bohu, aby nás přijal zpět do své rodiny. A právě křest je okamžikem, kdy je toto přijetí potvrzeno oboustrannou smlouvou.

Pokud je křest důsledkem víry, pak je také zřejmé, že původní biblický křest se netýká malých dětí. Není to náhrada za židovskou obřízku. Křest je vědomým rozhodnutím člověka, který je připraven nést za toto své svobodné rozhodnutí zodpovědnost.

Křest je tedy křesťanským "obřadem zasvěcení". Není to nic tajného. Naopak, je to vždy velká slavnost, na kterou je zván každý, kdo si přeje být u toho, když nejen na zemi, ale i v nebi propuká obrovská radost z návratu ztraceného syna nebo dcery.

Kamarádka mi vyprávěla, že u nich ve škole mají zvláštní obřad. Když prvňáček zvládne celou abecedu a naučí se číst, je před celou třídou pasován na rytíře. A pak dostává dárky nejen od paní učitelky, ale i od svých spolužáků a rodičů.
Bůh nás zve nazpět do své rodiny. Křest je narozením do jeho království. Je to pasování na občany Ježíšova království. Bůh chce s námi náš návrat domů pořádně oslavit. A nejen to. Tyhle naše nové narozeniny si s ním můžeme pravidelně připomínat.

Jak? Přečtěme si příběh, který se stal o Velikonocích, krátce před Ježíšovým zajetím a ukřižováním. Kristus se svými učedníky slaví velikonoční hod Beránka. Předtím se ale stalo něco nezvyklého: Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.
Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!"
Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"
Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.
Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte." (Jan 13,3-17)

Podle Ježíše bychom měli prožívat podobné "umývání nohou", jako prožil on se svými učedníky. V rozhovoru s Petrem říká, že ten, "kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý." O jaké koupeli tu hovoří? Mluví o křtu, při kterém byli jeho učedníci ponořeni do vody a symbolicky umyti od své hříšné minulosti. Buďto je křtil ještě Jan, nebo to později udělal samotný Ježíš (Jan 3,22).

Ježíš umyl svým učedníkům nohy a pak spolu slavili velikonoce. Na konci velikonoční večeře ustanovil k "obřadu umývání nohou" ještě další obřad. Apoštol Pavel ho popisuje takto:
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku."
Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení." (1.Korintským 11,23-29)

Tomuto biblickému obřadu, při kterém členové církve jí kousek nekvašeného chleba a vypijí doušek hroznové šťávy, se říká "přijímání". Společně s "obřadem umývání nohou" tato bohoslužba tvoří "Slavnost poslední večeře Páně".

Při "obřadu umývání nohou" jsme symbolicky očištěni od hříchů, kterých jsme se dopustili od našeho křtu nebo od předchozí Slavnosti poslední večeře Páně".

"Přijímáním" pak Bohu dáváme najevo, že v otázce našeho spasení nechceme spoléhat na naše skutky, ale na to, co pro nás udělal Ježíš, když za nás na kříži položil svůj život.
Když Ježíš podával svým učedníkům po společné večeři kalich, řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." (Lukáš 22,20)
Bůh nás zve nazpět do své rodiny. Křest je narozením do jeho království a Slavnost poslední večeře Páně je obnovou křtu a oslavou našich nebeských narozenin. Obojí je důvod k radosti nejen pro nás, ale i pro celé nebe.

Oba naši synové u nás sice mají trvalé bydliště, ale doma nebydlí. Jeden je v Brně, druhý v Praze a občas přijíždí na víkend. S manželkou pak přemýšlíme, co navařit. Stále totiž platí, že láska prochází žaludkem. Starší syn má raději bezmasá jídla. Ne, že by nejedl maso, jí, ale užije si ho dost v Brně, protože se stravuje po restauracích. Mladší syn si zase rád dá kuřátko, roštěnku, bifteček nebo třeba pečené jehněčí.

Pokud byste sledovali náš jídelníček, tak byste podle něho lehce zjistili, který víkend čekáme návštěvu a kdy budeme doma sami. Protože, když jsme doma sami, dáváme přednost jednoduchým jídlům.
Také v nebi se chystá slavnostní jídelníček na naši počest. Brzy tam propukne velká hostina. Bůh se chystá přivítat všechny své ztracené a znovu nalezené děti. Nepřijdeme k němu na návštěvu, ale přijdeme, abychom s ním bydleli po celou věčnost. Tato hostina začne ve chvíli, kdy Ježíš splní slib, který dal svým učedníkům i nám:
"Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to.
Jdu, abych vám připravil místo.
A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,1-3)

Blíží se chvíle, kdy se Ježíš vrátí, aby vzkřísil ty, kdo se naplnění jeho slibu nedočkali. Všechny vzkříšené pak vezme do svého království. A spolu s nimi i ty, kdo se jeho návratu dočkali během svého života.

Za tento návrat se modlíme i v modlitbě "Otčenáš", když říkáme: "Přijď tvé království." (Matouš 6, 10)

Ježíš slíbil, že se pro nás vrátí brzy. Na jeho triumfální návrat musíme ještě chvíli počkat. Ještě máme čas, abychom se křtem narodili do Boží rodiny. Při každé Slavnosti poslední večeře Páně můžeme spolu s ostatními oslavovat naše nebeské narozeniny. Také se můžeme těšit na chvíli, kdy projdeme bránou Božího království.

Těším se, až z Božích úst uslyším: "Vítej doma, Vlastíku!"

První díl seriálu "Co když Bible nelže?" najdete zde. Ostatní ve stejnojmenné rubrice.