Vážím si jednoho mazala

        Můj známý nemá rád umělce. Spisovatelé jsou pro něho pisálci, hercům a zpěvákům říká komedianti, a malíři jsou podle něj mazalové. Všichni dohromady jsou pak darmožrouti, bez kterých by se svět klidně obešel.

       Nepatřil jsem k milovníkům abstraktních obrazů. Pokud jsem neviděl krajinu, zátiší nebo portrét, byla to pro mne jen "mazanina", kterou by dokázal namalovat i cvičený šimpanz, a možná dokonce i já, kterému výtvarná výchova vždycky kazila průměrnou známku na vysvědčení.

        Před dvěma roky jsem se seznámil s Emíliem, který maluje právě abstrakci. Vlastně jsem znal dřív obrazy než jeho. Tři miniatury visely v obýváku mých přátel. Byly zajímavé, ale byla to jen abstrakce, takže jsem je z počátku moc neprožíval.

        Pak jsem se na jednom výletě potkal s Emíliem, autorem těch obrázků. Sdíleli jsme se spolu o náš pohled na současný svět. Vyprávěl o svých touhách a přáních, o hledání podstaty bytí, i o tom, jak vznikají jeho díla... A jak šel čas, byl mi Emílio stále sympatičtější.

        Nedávno se mi svěřil s velkým problémem. Domaloval obraz, který slíbil Etel, naší společné kamarádce, a teď se s ním nemůže rozloučit. Když jsem viděl ten smutek v jeho tváři, tak jsem mu řekl: "Mám takový dojem, že obrazy mají pro tebe stejnou cenu, jako pro mne mí synové!"

        O pár dnů později jsem potkal Etel, která jako dobrovolnice v naší frýdecké Adře pomáhá oblékat bezdomovce. Je to činnost, která někdy člověka dokáže pořádně "vyšťavit". Když jsme se potkali, její zářící oči okamžitě prozradily, že se Emílio se svým obrazem už rozloučil. Říkala: "Když přijdu vyčerpaná a unavená domů, sednu si v obýváku do křesla a opřu si hlavu směrem k Emíliovu dílu." Půl mi hodiny pak nadšeně vyprávěla o tom, co vše na tom plátně vidí, a jak ji ta malba dodává novou energii.

        Díky Emíliovi pomalu začínám mít rád i tu abstrakci. Dívám se na obraz a představuji si mistra, který do barev, které vnímám, ukládal den za dnem své nálady a sny, i své touhy po světě, na kterém se bude lépe žít. Najednou už nevidím jen nějakou "mazaninu".

        Etel to pěkně vystihla: "Ten obraz ke mně mluví nejen když je mi dobře a jsem šťastná, ale i tehdy, kdy mám pocit, že se mi hroutí svět." Zítra má Emílio Vinčenzo velký den a já se těším, že ho uvidím na vernisáži jeho obrazů. Těším se nejen na jeho plátna, ale i na rozzářené oči těch, kteří budou v jeho dílech objevovat to, co se do nich maestro pokusil vložit.