Úsměv na mámině tváři

     „Tak co, jak se máš? Vyspali jste se dobře? A jaké je u vás počasí?“ Tak to jsou věty, které slýchávám každé ráno, když volám mé mamince. V létě oslavila 85. narozeniny.

     Většinou odpovím, že se mám fajn i díky tomu, že jsem se dobře vyspal. Poté se podívám z okna a popíšu, jak to u nás vypadá s počasím.
Včera venku zrovna chumelilo a střecha už byla bílá. Maminka říkala, že to u nich vypadá, jako by se měli co nevidět čerti ženit, a že ten sníh asi přijde i k nim.

     Pak jsme ještě chvíli povídali. Říkala, že se jí už lépe dýchá a že to nachlazení pomalu odchází. Pak, když už jsme skoro končili náš ranní rozhovor, jsem jí řekl: „Až napadne sníh i u vás, tak se běž sklouznout!“ Téměř okamžitě se ze sluchátka ozval mámin smích, pěkně hlasitý a dlouhý smích. Ještě. když jsme se loučili, tak bylo z jejich slov cítit, že se směje.

     Ta chvíle mámina smíchu mi projasnila celý den. Těšilo mne, že se ve svém věku dokáže tak krásné a hlasitě smát. Když jsem si ji představil, jak se odráží, aby se sklouzla, usmíval jsem se i já, a během dnes jsem si to ještě několikrát zopakoval, vždy, když jsem si na to ráno vzpomněl. Vlastně se usmívám i teď.
     Díky, mami.