Šťastný člověk

Štěstí si každý můžeme představovat jinak. Pro někoho je štěstí, když najde na chodníku stovku. Jiný za štěstí považuje výhru ve Sportce. Další... Každý máme svou představu.

Podívejme se, co přineslo pocit štěstí Davidovi.
"Šťastný je člověk,
   jemuž jsou odpuštěny viny,
   jehož hříchy jsou pohřbeny.
Šťastný je člověk,
   kterému Bůh nepočítá provinění
   a v jehož srdci není klamu."(Žalm 32,1-2)
David se považuje za šťastného ve chvíli, kdy mu Bůh odpouští hříchy. Štěstí je podle něho stav, kdy má díky Boží odpouštějící milosti čisté svědomí.

      Tímto vyznáním nám David hodně prozrazuje o svém temperamentu a také o tom, jak on sám přemýšlí o hříchu. Nebagatelizuje ho, neříká, že o nic nejde. Hřích je něco, za co se stydí a byl by nejraději, kdyby o něm nikdo nevěděl:
"Dokud jsem mlčel a skrýval svůj hřích,
   moje kosti vysychaly a celé dny jsem pronaříkal.
Bože, ve dne i v noci na mne doléhala tvá spravedlivá ruka,
   má svěžest se vytratila jako v letním žáru."(Žalm 32,3-4)
David má úžasný dar zachytit několika slovy to, co prožívá každý člověk, který skrývá své problémy a hříchy. Podle něj se tento stav podobá situaci, kdy jsme třeba na poušti a chybí nám voda. Máme pocit, že jsme vyprahlí, veškerá radost se vytrácí a naše myšlenky se ubírají spíše ke skepsi a depresi.

      Spousta lidí se domnívá, že nejlepší je "zatloukat, zatloukat a znovu zatloukat". Tak to kdysi radil manželský poradce a sexuolog, pan Miroslav Plzák. Jenže hřích, i když zatloukaný a zdánlivě dobře zamaskovaný, ničí naše nitro. Není snadné umlčet vlastní svědomí. Čím déle v sobě nosíme hřích, z jehož odhalení máme strach, tím větší paseku v naší duši udělá.
      To poznal i David. Proto se nakonec rozhodl:
"Proto jsem ti, Bože, přiznal svůj hřích
   a odkryl před tebou své špatnosti.
   Řekl jsem: ´Vyznám se Bohu ze svých hříchů!´
   A tys mi odpustil
   a smazal moji špatnost i mé viny."(Žalm 32,5)
Vzpomínám na dobu, kdy jsem naletěl "skořápkářům", kteří mne obrali o pět set korun. Bylo to v době, kdy jsme doma počítali každou korunu. Stalo se to v Ostravě. Když jsem se díval, jak jeden z nich skrývá pod skořápkami kuličku, vždy jsem uhádl, pod kterou je schovaná. Jenže, když jsem vsadil pětistovku, tak do mne v jednom okamžiku kdosi "náhodou" strčil a já se na chvíli nemohl soustředit na kuličku. Prohrál jsem.
      Jel jsem domů a bylo mi zle. Nejen z toho, že jsem prohrál. Řešil jsem, zda to mám říct manželce nebo ne. Znal jsem její názor na podobné "hraní o peníze" a tak jsem měl strach z její reakce. Nakonec jsem se jí přiznal až třetí den. Vůbec nic mi nevyčítala, protože poznala, že mne to trápí i bez jejích výčitek. A já si v duchu nadával, že jsem jí vše neřekl hned. Nemusel bych se tři dny trápit. 

      Šťastný člověk umí vyznat svůj hřích hned, jak se stane. Nemusí se pak zbytečně trápit. To je Davidova zkušenost. To je i má zkušenost.