Spoluraduji se s vámi (Radost v Bibli - 31)

        Biblický text o radosti, který jsem vybral pro dnešní zamyšlení, začíná tak trochu zvláštně. Zpočátku to vůbec nevypadá, že by Pavel, jeho autor, chtěl psát o radosti.

        Spíš to vypadá, jako by chtěl své čtenáře napomenout: "Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.
Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi; stejně tak se i vy radujte a spoluradujte se mnou." (Filipským 2,14-18)

        Při čtení apoštolových slov mne zaujal termín "spoluraduji". Píše o sdílené radosti. To je něco, s čím se dnes běžně setkáváme i v našem životě. Stačí si v televizi pustit sportovní přenos třeba z finále fotbalové Ligy mistrů a můžeme vidět desetitisíce spoluradujících se fanoušků.

        Pavel ale nepíše komentář do sportovní rubriky. Jedná se o tzv. "pastýřský list". Oslovuje v něm své duchovní sourozence, kterým v minulosti pomáhal v jejich poznávání Mesiáše – spasitele Ježíše Krista. Teď, když je od nich vzdálený, myslí na to, jak se jim daří a také se obává, aby pod tlakem životních okolností neopustili víru v Ježíše.

        Zprávy, které čas od času dostává, ho naplňují optimismem. Lidé, kteří přicházejí z Filipis, hovoří o tom, jak se církev v tomto malém městě pomalu rozrůstá. Pavel z toho má radost. Vnímá, že jeho práce v této krajině nebyla marná. Právě teď, když je jako římský občan ve vězení, potřebuje slyšet radostné zprávy.

        V té době byly v chrámech přinášeny "úlitby", jako součást obětí. Pavel proto i to, co prožil, považuje za součást oběti. V jiném překladu stejného textu píše: "Jestliže se ostatně i moje krev má vylít jako úlitba  na vaši oběť a pro obětní dar vaší víry, činí mne to šťastným a s vámi všemi se z toho raduji, jako to má činit šťastnými i vás a jako se z toho máte radovat se mnou." (Filipským 2,17+18 – Jeruzalémská Bible)

        Křesťanství není náboženství pro sobce. Proč? Protože ani Bůh není sobec. Když bylo třeba, Ježíš neváhal a stal se člověkem. Stal se obětí, která nám dává novou šanci na věčný život.

        Ani Pavel nebyl sobec. Pro spasení svých posluchačů neváhal podstoupit jakoukoliv oběť. Proto má radost, když slyší, že jeho oběť nebyla zbytečná. Podobnou radost a vlastně i spoluradost má v nebi i Ježíš Kristus. Také on se s námi spoluraduje a spolu s nám oslavuje naše spasení, které jsme přijali vírou v jeho oběť.

        Jak jsem na tom já? Co jsem ochotný obětovat pro záchranu svých blízkých? Přijal bych pozvání, abych se stal, podobně jako Pavel, apoštolem těch, kteří ještě nikdy nepotkali skutečného křesťana?

        Život ve společenství křesťanů má jednu velkou výhodu. Kdykoliv se rozhlédnu okolo sebe, mohu najít důvod ke společné radosti. Pokud nejsem sobec a přeji úspěch druhým, pak se jejich úspěch stává našim společným úspěchem a zdrojem nebeského veselí.

        Proč s tím nezačít zrovna dnes?