S tím děda určitě nepočítal

Se  třemi bratry  a  jednou sestrou  jsme  prožili  krásné dětství.  Nebyli jsme nejbohatší, ale díky velké rodině jsme každé prázdniny prožili někde jinde.

V  sedmi  letech  jsem  v roce 1965  poprvé  sám zamířil  z mé  rodné Hané k dědečkovi do Holšin nedaleko Dobříše. Těšil jsem se. Od staršího bratra, který u nich byl o rok dřív, jsem věděl, že babička s dědou mají psa, dvě kočky,  slepice  a  kousek za  jejich  domkem  je les  a  také rybník.  Pro dítě z města ráj. To jsem ještě ani zdaleka netušil, co mne čeká.

Děda čekal u vlaku, který mne přivezl z Prahy, kterou jsem tehdy viděl poprvé  v životě.  Dodnes nemohu pochopit,  jak jsem mohl  sám trefit z hlavního nádraží na nádraží v Bráníku. Ale zvládl jsem to a děda na mne byl náležitě pyšný. Říkal, že už jsem velký kluk. Chudák, netušil, že mám dobrou paměť.

Druhý den ráno jsme spolu posnídali vaječinu s chlebem. Pak mne vybavil malým nožíkem a velkým košem. Vyrazili jsme do lesa na hříbky. A já jich pár skutečně našel. Děda mne naučil, jak je mám odříznout, abych nenarušil podhoubí a také hned rozkrojit, aby “nechytily červa“.

Doma na nás už čekala babička s obědem. Po něm jsem na chvíli, unavený dopoledním chozením po lese, usnul. Pak jsem vstal a začal s průzkumem domku, kde jsem měl prožít dva prázdninové týdny. Nejvíc mne zaujala dědečkova dílna. Objevil jsem v ní vzduchovku.

Byla to první puška, kterou jsem držel v rukách. Ptal jsem se dědečka, zda mi dovolí, abych si z ní vystřelil. “Jo, synku, to nepůjde. Střílení je pro velké kluky!“ odpověděl, ale já mu připomněl jeho včerejší slova...
Po chvilce smlouvání nakonec děda vzduchovku nabil. Ptal jsem se ho, kde je nějaký terč, do kterého bych se mohl trefovat, ale on, že prý to není třeba. Ukázal na holuba, který právě přistál na holubníku: “Že ho netrefíš! Jestli jo, tak ti v hospodě koupím limonádu a slané tyčinky!“ To byla výzva. Přesně podle jeho rady jsem zamířil, stisk spoušť a holub spadl k zemi.

A já? Já se rozplakal. Poprvé v životě jsem zabil. A zrovna takového krásného holuba. Poprvé v životě jsem střílel ze vzduchovky a hned to stálo život holuba, který chvíli předtím tak majestátně létal na obloze. Večer jsem dlouho nemohl usnout. Stále znovu a znovu jsem viděl, jak ten mrtvý holub padá k zemi a jak se pak na jeho bílém peří objevuje červená kapka krve...

Od té události už uteklo čtyřicet pět let. Díky této lekci jsem se naučil více si vážit života. Dědu to sice stálo jednoho výstavního holuba, ale já mám díky tomu na něj nezapomenutelnou vzpomínku.

Příští prázdniny jsem s babičkou dědečkovi zanesl na hrob kytičku z polních kvítek. Vzpomínal jsem na to, co vše jsem s ním zažil. Najednou jsem se začal smát, protože se mi vybavilo, jak jsme s dědou... Ale o tom zase někdy příště.               (Střípky nejen z prázdnin 8)