Rub a líc mince života

Život není fádní ani jednotvárný. Přináší zážitky příjemné, ale i ty nepříjemné. Ty první vítáme, těm druhým, pokud to jde, se raději vyhýbáme. Rub a líc mince našeho života.

     Moudrý židovský král Šalomoun už před mnoha tisíciletími popsal tuto mnohotvárnost našeho bytí: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:  Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovati čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;  je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“ (Kazatel 3,1-8)

     V tomto roce prožívám zvláštní situaci. Mám pocit, že mohu současně vnímat jak rub, tak líc života. Šalomoun píše, že „je čas rození i čas umírání“. Dříve jsem nad tím většinou přemýšlel ve vztahu k vlastní osobě s tím, že zatímco to rození je už minulost, tak to umírání je, doufám, ještě vzdálená budoucnost.

     Letos na jaře se nám narodila Adélka, naše první vnučka.  Do života nám vnesla nový, dosud neznámý rozměr. To je ten rub. A líc? Zhruba ve stejné době se zhoršil zdravotní stav mojí mámy, která se od nás právě stěhovala do domova s pečovatelskou službou.

     Už půl roku sleduji, jak se Adélka postupně učí nové a nové dovednosti. Každé úterý, když přijedu do Prahy, pozoruji, o kolik porostla a obdivuji její schopnost se učit. Je to něco, na co se těším. To je ten rub mého současného života. Něco, co  jsem radostně přivítal, a za co denně děkuji Bohu.

     Je tu ale i líc současnosti – odcházení maminky. Poslední dobou jsem u její postele strávil několik dnů. Většinou už neví, kde je a proč tam je. Během těch šesti hodin, které s ní prožiji na jejím pokoji, se najdou dvě nebo tři minuty, kdy ví, kdo jsem. Přesto vnímám, že je ráda, že není sama.
Je to zvláštní čas. Maminka spí, ztěžka dýchá, občas se ze spánku usmívá, občas zanaříká. To podle toho, kam se zrovna zatoulala její mysl, ve které se pohybuje časem. Já si čtu a čekám na chvíle, kdy se probudí, abych jí dal napít, nebo ji nakrmil, protože sama už to nezvládne. Tělo má stále dospělé, ale myšlením i tím, co už nezvládá, se stává stále více dítětem, závislým na pomoci druhých.

     Zatímco na malou Adélku mluvím neustále a ona se mi snaží nějak odpovídat, na mámu mluvím jen pár minut, když mám pocit, že mne alespoň trochu vnímá. „Je čas mlčet i čas mluvit“, napsal Šalomoun a já si mohu uvědomovat, jak je to pravdivé. Stejně tak i to, když tvrdí, že „je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat“.

     Sleduji postupné odcházení maminky a přiznávám, že už bych jí přál, aby si ji Bůh vzal k sobě. Jsem ale rád za ty chvíle, které mohu strávit u jejího lůžka. Mám pocit, jako by se zastavil čas a já mohu rozjímat o tom, jaké to bude, až budu jednou sám na jejím místě.
Sleduji Adélku a obdivuji, jak ten malý človíček dokáže nasávat vše co vidí a slyší, aby si ve svém mozku vytvářel svůj vlastní obraz světa i života. Je to pro mne důkaz toho, že nás Stvořitel dobře zkonstruoval.

            Rub a líc života. To jedno vítáme, tomu druhému se občas chceme raději vyhnout. Přiznávám, že na chvíle s vnučkou se těším více. Jsem ale vděčný, že smím být u doprovázení maminky v jejím odcházení. I to mne totiž obohacuje a připravuje na to, až jednou nastane to mé odcházení.