Raduj se z toho, co můžeš dělat

        Lidské nitro se bouří proti myšlence, že smrtí vše končí. Bůh nám totiž podle Šalomouna dal do našeho srdce touhu po věčném životě. Proto se nám nelíbí, když slyšíme, že cílem našeho života by měla být ta malá díra v zemi nebo plameny v krematoriu.

        Přemýšlíme proto o tom, co bude po smrti. Voláme k Bohu, aby nám pomohl najít odpovědi na naše otázky. Bůh odpovídá a my najednou vidíme skutečnosti, které nám dávají naději, že smrtí vše končit nemusí. Nic z toho ale nelze "nahmatat". Vše zůstává v rodině víry.

        Šalomoun proto napíše:
"Kdo má takové poznání, aby mohl s jistotou říci,
   že lidský duch stoupá vzhůru
   a duch zvířat sestupuje do země?" (Kazatel 3,21)

        Pravdou je, že nikdo z nás si nemůže tak nějak nanečisto vyzkoušet to, co je po smrti. Šalomoun proto radí:
"A tak jsem opět došel k závěru,
   že není nic lepšího,
   než aby se člověk radoval z toho, co koná.
   Copak mu může někdo oznámit,
   co bude potom?" (Kazatel 3,22)
Je to už nějakou dobu, co jsem v jedné úvaze připustil, že se mohu mýlit a že žádný Bůh nemusí existovat. Dokonce, že může být pravda i to, že neexistuje žádný věčný život. Prostě umřeme a pak už nic nebude.

        Člověk by si proto měl dobře rozmyslet, čemu bude v životě věřit. Šalomoun říká, že "není nic lepšího, než se radovat a prokazovat sobě i druhým dobro". Tento jeho výrok už známe. Pokud člověk najde v tomto nesobeckém jednání radost a smysl života, pak má takto i žít. Pokud tak chce ale jednat jen proto, že doufá, že ho za to Bůh jednou odmění věčným životem, pak je na místě opatrnost.

        Jak to myslím? Co když celý život sloužím bez toho, že by mi to přinášelo radost a uspokojení? Co když v tom vůbec nevidím nějaký smysl a dělám to jen kvůli tomu, abych jednou dostal odměnu? Pak bude můj život jedno velké trápení. Bůh možná časem přestane být bytostí, na kterou se těším.

        Pokud ale najdu ve službě druhým a v dělení se s druhými o svou radost uspokojení, tak můj život bude šťastný a spokojený bez ohledu na to, co bude po smrti. Mé skutky nebudou vycházet z povinnosti. Mé jednání pak bude vycházet z toho, co naplní mé srdce – z lásky k sobě i z lásky k druhým lidem. A takovou lásku může mít ve svém nitru jen ten, do koho vstoupí Bůh.

        Chci se jako Šalomoun radovat z toho, že mohu svým životem, jednáním i slovy pomáhat druhým. Chci se radovat z toho, že mám zdravé ruce i nohy. Díky tomu mohu svůj život naplnit smysluplnou činností, která je podle Šalomouna dostatečným důvodem k radosti a štěstí. Znám lidi, kteří takovou radost nikdy nepoznají. Proto bych měl být vděčný za dar zdraví i za příležitosti ke službě, které mi každý den připravuje můj Bůh.