Radost před soudem (Radost v Bibli - 27)

         Od doby Martina Luthera se v křesťanství stále více hovoří o milosti, a to je určitě dobře. Středověké křesťanství totiž z otázky spasení udělalo výnosný byznys. Reformátoři, kteří tuto formu napadli, končili často na hranici, protože ohrozili finanční zájmy církve, což bylo považováno za smrtelný hřích. Protože ten, kdo měl peníze, měl i moc.

         Milost je stěžejní myšlenka Bible. Není ale jediná. Neměli bychom zapomínat i na další důrazy, které v Bibli nacházíme. Jinak by se nám mohlo stát, že skončíme u toho, co je někdy teology definováno termínem "laciná milost".

         Opravdu vezme Bůh do svého království každého, kdo se třeba jen slovy přizná k Ježíši, i když jeho život toto přiznání popírá? Má se smyslem našeho života stát bezbřehé vyhledávání radosti? Když se přiznám ke Kristu, je to vše? Nebo poznání Krista mění můj život a nabízí i nové formy radosti, které nejsou v rozporu s mým zdravím a s Božími zákony?

         Zajímavé svědectví podává už král Šalamoun: "Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí.
Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud." (Kazatel 11,9)

         Bůh nám nic nezakazuje. Můžeme si dělat, co chceme. Můžeme jít za svou vidinou štěstí a radosti. Neměli bychom ale zapomínat, že na konci bude soud. Boží soud, který odhalí i to, co se nám podařilo skrýt i před našimi nejbližšími.

         Šalamoun, autor knihy Kazatel, není jen nějaký teoretik, který to, co napsal, vyčetl v jiných knihách. Byl bohatý, slavný, moudrý... Měl vše, co si můžeme jen přát. Přesto nebyl spokojený: "Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?
Usmyslel jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života." (Kazatel 2,1-3)

         Šalamoun přináší jeden důležitý poznatek – radost nemá být cílem mého života. Radost má být součástí mého života, ale život není jen radost. V životě jsou i vážné situace, které nás někdy na dlouhou dobu připraví o úsměv. Když nám smrt vezme někoho blízkého, když do našeho života zasáhne nemoc, zrada přítele nebo třeba nevěra partnera...     Pro člověka, který se domnívá, že život je nikdy nekončící párty, může být jakákoliv z jmenovaných složitých situací tragédií, ze které se už nikdy nevzpamatuje.

         Je lepší už dopředu počítat s tím, že vše nepůjde vždy jen podle mých představ. S tímto vědomím si pak dokážu o to víc vychutnat chvíle, kdy se mohu radovat.

         Ale vraťme se k úvodní radě. Podle Šalamouna je dobré naše radosti plánovat s ohledem na Boží soud. Co to znamená? Třeba to, že se raději vyhnu těm "radostem", které přinášejí bolest a utrpení jiným lidem. Podobně bych se měl dívat na "radosti", které ubližují mému zdraví – tomu tělesnému i duchovnímu.

         Ta nejlepší radost vzniká, když mám dobré vztahy s životním partnerem, s dětmi, rodiči a přáteli. Je to radost z toho, jak se můžeme navzájem doplňovat a také dělit o vše dobré a krásné, co nám přináší život. Radostí může být dokonce i to, že mám někoho, kdo se mnou bude i ve chvíli, kdy budu prožívat nepříjemná období svého života.

         Vzpomínám na jednu noc, kdy moje tělesná teplota překonala 42⁰C. Blouznil jsem, celý svět se se mnou motal, ale já vnímal, že celou tu dobu je se mnou maminka, která mne chladila zábaly do mokrého prostěradla. Bylo mi zle, měl jsem strach, že umřu. Přitom všem jsem měl radost z toho, že nejsem sám...

         Nejlepší radost je ta, která obstojí i před Bohem. Radost, o kterou se dělím. Radost, kterou rozdávám, protože jsem ji dostal od svého Boha. Radost, která nepotřebuje velká gesta nebo drahé dary. Radost, ke které mohu pozvat i svého Boha.