Přeraz paži bezbožníka

         První část 10. žalmu je plná naříkání nad tím, jak Bůh mlčí ke zlu, které se nám děje. Autor se pozastavuje nad Božím mlčením ke zlu bezbožných i k jejich rouhání.

     Jak je možné, že Bůh dovolí, aby zlí lidé uráželi a zesměšňovali jeho svaté jméno? Podobné otázky zná každý, kdo se už nějakou dobu pokouší budovat svůj vztah s Bohem a žít podle jeho zákona a rad.

     Podívejme se na druhou část této teskné písně:
"Pojď nám na pomoc, Pane Bože silný,
   rozpomeň se na své ponížené!
Jak to, že bezbožník tak může mluvit,
   dovolíš mu, aby tě urážel
   a myslel si, že mu to projde? “ (Žalm 10,12-13)
Všimli jste si té nepatrné změny? V první polovině trápí autora Boží mlčení k jeho vlastnímu utrpení. Teď se pozastavuje nad tím, jak je možné, že ten bezbožník může beztrestně urážet Boha. Podobná myšlenka zazněla i v předchozích textech, ale tam jen tak mimochodem. Teď se najednou dostala do centra pozornosti.

     Nevím, nakolik to může být vypočítavost. Je možné za tím vidět námitku: "Bože, když už ti nezáleží na mně, tak braň alespoň svou pověst. Co si o tobě lidé řeknou, když to tak necháš?" Možná to tak autor mohl myslet.
     Jenže on pokračuje dál:
"Pane, já vím, že všechno pozorně sleduješ,
   že útlak i bolest dobře vidíš,
   a až dovrší se čas, tvá silná ruka
   zpupného ztrestá a sirotka zvedne.
Přeraz paži bezbožníka, tu ruku, která loupí,
   vystav mu účet, který nesplatí.“ (Žalm 10,14-15)
"Všeho do času", říká lidová moudrost. A další dodává: "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě". My bychom někdy chtěli řešení a soud okamžitě. To, když se jedná o lidi, kteří se k nám staví nepřátelsky. Jednali bychom stejně, kdyby tím, kdo se rouhá, bylo naše dítě nebo náš přítel?

     Občas slýchám, že to David s tou svou krutostí přehnal. Jenže, zde se hovoří o hříchu, kterým je rouhání a na ten znal Starý zákon jen jeden trest – smrt kamenováním. Z tohoto pohledu už Davidova slova nevyznívají tak krutě.
     David ale nakonec nechává soud na Bohu a pak najednou jeho píseň nabírá úplně jiný směr:
"Ty jsi Králem veškerenstva,
   národy hynou, ty však zůstáváš.
Hospodine, ty slyšíš prosby pokorných,
   ty jim pečlivě nasloucháš a ujišťuješ je,
že zjednáš sirotkům spravedlnost,
   a utrápené od nadvlády smrtelníků
   jednou provždy vysvobodíš.“ (Žalm 10,16-18)

     Dřív jsem tyto "změny nálady" u Davida nechápal. Jak je možné, že na začátku Bohu žehrá a na konci ho chválí, i když se na jeho situaci nic nezměnilo? Dnes už Davida chápu. Ono totiž během jeho modlitby došlo k zásadní změně situace. Na začátku chtěl svůj problém řešit sám. Teď se rozhodl problém předat Bohu. Proto může výčitky nahradit oslavnou písní. Také se to chci učit.