Olivový lístek jako posel naděje

         Minule jsme opustili Noeho ve chvíli, kdy Hospodin zavřel vstupní dveře jeho lodi. Venku začala z nebe padat voda v takovém množství, že se archa plná zvířat brzy pohupovala na hladině obrovského jezera. To se postupně zvětšovalo, až za několik dnů "vody potopy" zaplavily celou planetu.

         V 8. kapitole knihy Genesis můžeme číst: ^"Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe...
A vody ustupovaly a opadávaly... Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily.
Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila." (Genesis 8,1-12)

         Neumím si představit, že bych byl celý rok v uzavřené lodi. Umím si ale představit, jak se všichni těšili, až konečně vystoupí na pevnou zem. Archa měla úctyhodné rozměry, přesto si s ní obrovské vlny pohrávaly jako s krabičkou od zápalek.

         Po více jak deseti měsících otevřel Noe střešní okno a vypustil krkavce. Ten vždy odletěl a pak se zase vrátil. Pak začal vypouštět i holubici. Věřil, že se jednoho dne nevrátí a on tak pozná, že našla suchou zem.

         Poprvé se holubice po chvíli vrátila zpět. O sedm dnů byla venku déle. Všichni napjatě čekali, co bude. Holubice se vrátila a v zobáčku přinesla zelený list olivy. O týden později udělal Noe další pokus a tentokrát se už holubice nevrátila. Našla místo, kde mohla zahnízdit.

         Noeho rodina nevěděla jak dlouho potrvá tahle přírodní katastrofa. Netušili, jak dlouho budou uzavřeni v bezpečí archy. Často jsem si kladl otázku: "Proč Bůh neřekl této rodině, že v arše nakonec stráví celý rok?" Nechápal jsem to.

         V životě jsem několikrát zažil situaci, kdy jsem nevěděl, jak dlouho budu muset snášet nepříjemné skutečnosti. Ptal jsem se Boha, ale on mlčel, jako by ho mé otázky nezajímaly, a já se na něho zlobil.

         Teprve zpětně jsem pochopil, jak to bylo dobré, že jsem předem nevěděl, co, a jak dlouho, mne čeká. Kdybych věděl, že to budou roky, asi bych neobstál. Takhle jsem si ale mohl říci: "Třeba už to zítra skončí."

         Moje modlitby byly jako ta holubice a Bůh občas dovolil, abych zahlédl zelený lístek naděje. Někdy to byly téměř neviditelné drobnosti. Pro mne ale byly ujištěním, že už brzy přijde chvíle, kdy ta má potopa skončí a já se zase postavím na pevnou zem.

         Tento příběh mi připomíná, že Bůh nenechá nikoho, kdo mu důvěřuje, bez naděje. Učí nás důvěřovat, přestože nevíme, co nás čeká v příštích dnech. Jako zachránil Noeho a jeho rodinu, zachrání i nás, pokud mu nepřestaneme důvěřovat. Také jsem poznal, že Hospodin je Bůh, kterému mohu důvěřovat.