Nenápadná přímluva

Pavel měl v Římě mnoho přátel. Další dva, které také pozdravuje, poznal za velice zvláštních okolností. Poznali se jako trestanci ve vězení. Kde to bylo? To už nezjistíme, protože Pavel byl zatřen a uvězněn několikrát.

Přečtěme si jeho vzkaz: "Pozdravujte Andronika a Junia, původem Židy jako já a kdysi spoluvězně, apoštoly, kteří se těší zvláštní vážnosti a uvěřili v Krista dříve než já." (Římanům 16,7)

V době, kdy Pavel píše tento dopis, je už jeho jméno známé v celém křesťanském světě. Jména jeho dvou přátel – dřívějších spoluvězňů – nám ale zůstávají zahalena tajemstvím. Nový zákon se o nich, kromě Pavlova listu, již jinde nezmiňuje.

Přemýšlel jsem o tom, zda se tito bratři, které Pavel nazývá apoštoly, opravdu těšili "zvláštní vážnosti" u ostatních věřících. Jak znám Pavla, spíše se mi to jeví tak, že se za tyto dva kamarády přimlouvá. Možná je ostatní křesťané v Římě moc vřele nepřivítali. Nebo je pro jejich židovský původ podezírali z toho, že se jen chtějí vetřít do jejich přízně, aby je pak mohli udat úřadům.

Klidně to ale mohlo být naopak. V listu do Říma Pavel polemizuje s názory křesťanů, kteří se pokoušeli do křesťanství zakomponovat judaismus. Pavla, který se proti takovým pokusům jednoznačně postavil, proto neměli moc v lásce. Takže, pokud se Andronik a Junius opravdu těšili vážnosti u křesťanů pocházejících ze Židů, mohl Pavel jejich jména použít k tomu, aby i tito členové církve v Římě brali jeho list vážně.

Nakonec jsem vzal Pavlova slova doslovně a došel k tomu, že jsou důkazem jeho pokory. Staví do popředí své dva spoluvězně a dává jim přednost, protože přijali Ježíše dřív než on. To se mi na něm líbí. Připomíná mi to jeho slova: "Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost, jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.
Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen." (1.Timoteovi 1,15-17)

Pavel se i po tom všem, co už udělal pro svého Pána, stále pokládá za hříšníka a uvědomuje si svou závislost na Boží milosti. Stále si pamatuje, jak ještě před pár lety pronásledoval Ježíšovy učedníky. V listu křesťanům v Korintu píše: "Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.
Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.
Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou." (1. Korintským 15,6-10)

Říká se, že "poturčenec horší Turka". Pavel si toho byl dobře vědom. Sám viděl spoustu křesťanů, kteří si tak zakládali na svém obdarování, že nakonec zapomněli na Ježíše a skončili mimo Ježíšovo království. Nechce dopadnout jako oni, a proto vždy dává přednost druhým. Nesnaží se všechnu pozornost strhnout na svou vlastní osobu, ale přeje si, aby v konečném důsledku byl vyvýšen jeho Pán – Ježíš Kristus.