Nedám Bohu pokoj

"Jak často se modlíš?" Tuto otázku jsem dostal na setkání s partou mladých lidí. Vzpomněl jsem si na ni při čtení 55. žalmu. Jak už jsem zmiňoval minule, David ho napsal, když se obtížně vyrovnával se zradou svého přítele.

Text sice nejmenuje, ale podle staré tradice by tím přítelem mohl být Achítofel, který se v době Abšalómovy vzpoury přidal na stranu Davidových nepřátel. David vyznává:
"Já ale volám k Bohu o záchranu
     a vím, že Hospodin – ten mne v tom nenechá.
Večer ani ráno, ve dne ani v noci
     nedám Bohu pokoj – až mne vyslyší.
Vím, že o výsledek nemusím se starat,
     že v tomto boji vůbec nejsem sám.
Nebude nade mnou triumfovat zloba,
     Hospodin je vítěz, Hospodin je král." (Žalm 55,17-20)
Věřím, že jste si už minule přečetli 17. kapitolu 2. Samuelovy, kde je popsán příběh Achítofelovy zrady.

         V této Davidově písni mne zaujal 18. verš, který jsem použil v nadpisu. V Kralickém překladu zní takto:
"U večer, i ráno,
     též o poledni modliti se, a nezbedně volati budu,
     až i vyslyší hlas můj."
Tato slova dostávají zvláštní význam v kontextu 20. verše:
"Vím, že o výsledek nemusím se starat..."
V Českém ekumenickém překladu je: "Slyší Bůh..."

         David ví, že ho Bůh slyší a přesto napíše, že bude neustále "nezbedně" volat k Bohu. Proč "nedá Bohu pokoj", když ví, že ho slyší a vyslyší? Odpověď je prostá. Je to stejné jako s námi. Ty časté modlitby nepotřebuje Bůh, aby nás vyslyšel, ale potřebujeme je my, abychom důvěřovali, že nás Bůh slyší a až bude vhodný čas, tak nás i vyslyší.
         Před léty jsme čtrnáct dnů čekali na výsledky vyšetření, které mělo prokázat, zda má náš syn nádor na mozku, také jsem Bohu nedal pokoj. Ve dne ani v noci. Věděl jsem, že vše je v Božích rukou. Potřeboval jsem od Něj ale sílu k tomu, abych byl ochotný přijmout jeho vůli.

         Achítofel poznal, že vsadil na špatnou kartu a spáchal sebevraždu. Nechtěl, aby za jeho zradu trpěla i jeho rodina. David svou píseň končí slovy:
"Na Boha slož klidně všechnu svoji starost,
     o spravedlivého on se postará
     a nikdy nedopustí jeho zkázu.
Do propasti zato srazí neodvratně všechny,
     kdo si ruce poskvrnili krví;
     vlastní proradnost jim život ukrátí.
Já budu, Bože, vždycky doufat v tebe!" (23-24)
Touto částí se budeme zabývat příště. Dnes k jen dodám své: "Amen!"