Naposledy v Jeruzalémě (Začalo to zklamáním 49)

Při vstupu do Jeruzaléma prožívá Pavel smíšené pocity. Má radost, že vidí toto nádherné město i chrám, který tak miluje, ale současně ho trápí, že to vše vidí naposledy. Těší se na setkání s jeruzalémskými křesťany a současně se obává setkání s těmi, kteří jsou stále přesvědčeni o tom, že pohané do církve nepatří.

Hned první den v Jeruzalémě dostává Pavel pozvání, aby se ubytoval v domě bratra Mnasona. Tento křesťan, pocházející z Kypru, je jedním z těch, kdo uvěřili na základě Petrova kázání o letnicích. Protože sám vyrůstal mezi pohany, byla mu Pavlova snaha oslovit pohany od začátku sympatická. Proto, když se dovídá, že Pavel po dlouhých letech přichází do Jeruzaléma, okamžité ho zve k sobě domů.

Druhý den ráno dostává Pavel se svými průvodci pozvání k Jakubovi, který byl hlavním starším jeruzalémského sboru. V domě už byli všichni starší a tak jim Pavel hned po svém příchodu předává peníze, které jako dar zdejším chudým přinesli zástupci sborů založených díky Pavlově práci mezi pohany.

Apoštol pohanů pak shromážděným starším podává "zevrubnou zprávu o výsledcích práce mezi pohany, k níž ho Pán zmocnil." ⁽¹⁾ Starší pozorně naslouchají. Když svou zprávu dokončí, jeden ze starších přichází s návrhem, aby Pavel udělal v příštích dnech vstřícné gesto vůči Židům: "Pavle, někteří z tvých nepřátel tvrdí, že ve sborech, které jsi založil, vedeš židy k tomu, aby odmítali obřízku i Mojžíšův zákon. Mezi námi jsou čtyři muži, kteří složili nazirejský slib. Jejich lhůta už sice vypršela, ale oni jsou tak chudí, že nemohou zaplatit závěrečný obřad v chrámě. Zaplať za ně a přitom podstup očistný obřad navrátilců z pohanské ciziny."

Pavel, který jinak odmítá podobné kompromisy, tentokrát souhlasí. Stále se ještě nevzdal myšlenky na obrácení svého národa k Ježíši. Jenže, celá akce, za kterou nestojí Duch svatý, se nakonec obrací proti Pavlovi. V chrámě ho totiž poznává několik Židů, kteří přišli z Malé Asie. Ještě mají v živé paměti, kolik Židů Pavel odvedl z jejich synagógy do své křesťanská sekty.

Teď konečně cítí šanci. Mohou se pomstít. Vrhají se na Pavla a přitom křičí: "Věrní Izraelci, pojďte sem! Tady máme toho odpadlíka! Všude hlásá bludy a nic mu není svaté. Ani naše vyvolení, ani Zákon, ani chrám. Teď sem dokonce přivedl pohany, aby poskvrnil svaté místo." ⁽²⁾ Nikdo z přítomných nechce být považován za nevěrného a tak se k těm křiklounům přidávají a začínají Pavla lynčovat.

Někdo posílá zprávu veliteli sousedního hradu Antonia. Klaudius Lysias reaguje okamžitě. Přichází s pohotovostní četou na chrámové nádvoří. Hrdinové, kteří s pocitem síly, kterou má dav, ještě před chvílí bušili do Pavla, se rychle stahují. Bojí se vojáků. Velitel využívá efektu překvapení a nechává apoštola spoutat řetězy. To už dav dostává novou kuráž a doráží i na vojáky. Ti raději Pavla zvedají na ramena a nesou ho ke schodišti, po kterém přišli z hradu.

Na schodišti Pavel velitele prosí, aby mohl promluvit k davu. "Ty mluvíš řecky?" ptá se ho překvapený velitel. "Myslel jsem, že jsi ten Egypťan, který se nedávno pokusil vyvolat převrat a teď se skrývá někde v poušti se svými čtyřmi tisíci banditů." ⁽³⁾ Pavel mu vysvětluje, že je římský občan. Poté mu velitel dává svolení, aby oslovil nepřátelský dav.

Většina lidí v davu je překvapena, když najednou z Pavlových úst slyší hebrejštinu. Proto se utiší a naslouchají. Pavel hovoří o svém původu, škole u Gamaliela i o svém vzorném farizejském dodržování Zákona. Všichni pozorně naslouchají dokonce i ve chvíli, kdy hovoří o svém obrácení.

Vše se změní ve chvíli, když začne vyprávět o tom, jako ho Ježíš poslal k pohanům. V tom okamžiku nanovo propuká jejich zuřivost. Pavel se totiž dotkl něčeho, co považují za svaté. Oni jsou přece vyvoleni Bohem a žádný pohan nemůže mít podíl na výsadách, které patří jen Židům. Dav začíná znovu útočit na vojáky a přitom pokřikuje: "Sprovoď ho ze světa. Nesmí zůstat naživu!"

Mezi shromážděnými Židy propuká davová psychóza. Začínají ze sebe strhávat oblečení, hází do vzduchu prach a stále dokola křičí: "Pryč s tím zrádcem! Na smrt! Nemá tu co dělat!" ⁽⁴⁾ Velitel už na nic nečeká a nechává Pavla odvést do pevnosti. Vojákům nařizuje, aby ho zbičovali a jde do své kanceláře.

Vojáci podle rozkazu svého velitele Pavla přivazují k bičovací lavici. Ten se při tom obrátí na setníka, který jim velí: "Nemáte přece právo bičovat římského občana. Musím být postaven před řádný soud." ⁽⁵⁾ Důstojník se vyleká a okamžitě odchází za velitelem posádky. I ten má najednou strach. Přichází za spoutaným Židem: "Je pravda, že jsi římský občan?" "Ano, jsem," odpovídá vězeň. Velitel pochybuje: "Vím z vlastní zkušenosti, že je to pěkně drahé. Kdepak bys na to vzal?" Pavel mu odpovídá: "Já jsem si nic nekupoval. Jsem občanem od narození." ⁽⁶⁾ V té chvíli ho vojáci rychle rozvazují a všichni se mu omlouvají.

Pavel stráví noc v té nejlepší cele, jakou ve vězení mají. Není spoután a kdyby velitel neměl strach o jeho život, propustil by ho na svobodu. Rozhodl se, že hned druhý den požádá o svolání židovské velerady a pokusí se zjistit, z čeho vlastně Židé Pavla obviňují.
^{______________________________________________________________________________________________________________ (1)}Skutky 21,19; ⁽²⁾Skutky 21,28; ⁽³⁾Skutky 21,37; ⁽⁴⁾Skutky 22,23; ⁽⁵⁾Skutky 22,25; ⁽⁶⁾Skutky 22,27-28;