"Na slovíčko" s estébáky

Byli estébáci hodní dědové, kteří se snažili pomáhat poctivým lidem? Moje zkušenost je trochu jiná. I když přiznávám, vlastně jsem asi jeden z mála, komu pomohli.

Táta byl dvacet pět let kazatelem a tak jsme měli zkušenosti se Státní tajnou bezpečností už od svého dětství.

V době, kdy ležel s tuberkulózou v nemocnici, přijeli na plicní oddělení dva soudruzi. Primář na jejich příkaz napsal propouštěcí listiny a tátu si v sedm hodin ráno odvezli na vyšetřovnu StB. Máma, která ho šla odpoledne navštívit, zjitila, že byl ráno propuštěn.
Tušila, že něc pořádku. Večer jsme se za něj modlili, aby se mu nic nestalo. Vrátil se až za tmy, když už jsme spali. Jen on sám ví, co s ním v Brně v úřadovně Krajské správy StB na Leninově ulici prováděli. Ale určitě ho tam moc neléčili, protože po jejich "vyšetření" moc dobře nevypadal.

Ve Zlíně jsme si zase zvykali na to, že máme trvale "napíchnutý" telefon. I zde se táta jobčaszajímavě ztratil. Například jedno únorové ráno šel jen v bačkorách hodit dopis do poštovní schránky, která byla asi padesát metrů od našeho domu. V té době už nekvetla modře a ani nestála na rohu ulice, jak napsal Jiří Wolker. Jen u ní stálo černé auto, kterého si táta nevšiml. Když s ním večer soudruzi z StB skončili, zavezli ho na opačný konec města, takže v těch bačkorách musel jít v únorovém mrazu pár kilometrů pěšky, protože peněženku nechal ráno doma...

Já sám jsem estébáky osobně poznal až na konci studia brněnského VUT. S kamarádem jsme si dovolili v modlitebně naší církve udělat několik přednášek o evoluci pro kamarády ze školy. Láďu si pozvali na pondělí, mne na čtvrtek. Zajímavé bylo, že výslechy byly v plánu den před našimi státnicemi.
Požádali jsme o změnu termínu výslechu a k našemu překvapení nám bylo vyhověno.

V úterý ve dvě odpoledne, den po státnicích, jsem se dostavil k výslechu do stejné budovy, kam před léty z nemocnice zavezli tátu. Vyslýchali mne dva, mladý poručík a starší kapitán. Po dvou hodinách mi řekli, že mohu jít. Když jsem si oddechl, že to mám za sebou, soudruh major prohlásil, že se uvidíme ještě jednou. Ať přijdu v pátek v sedm ráno.
V pátek to bylo horší. Už žádné mazání medu okolo pusy, ale poctivých devět hodin výslechu bez možnosti se napít i bez možnosti jít na záchod. Přežil jsem to bez úhony jen díky radám, které jsem doma dostal od táty. Nakonec mne chvíli po čtvrté odpoledne pustili s tím, že se ještě určitě uvidíme...

Nepodepsal jsem. Ale nepřipadám si jako hrdina. Bylo to v době kdy už těmto lidem docházelo, že jejich čas končí. Proto mi pouze vyhrožovali, že nenajdu práci ve svém oboru, což později splnili. Ale protože jsem byl svobodný a neměl děti, jejich prostor pro vydírání byl mnohem menší než u těch, kteří měli rodiny. Kolega mi vyprávěl, jak mu vyhrožovali, že když nepodepíše, pár chlapů si počká, až jeho těhotná manželka půjde z odpolední směny a pohrají si s ní tak, že když přežije, děti už mít určitě nebudou...

Z vyprávění pamětníků jsem došel k závěru, že první generace estébáků tvořili většinou sadisti, kteří se vyžívali v mučení. Druhá generace se už naučila více využívat psychický teror a mučení. Všichni si libovali v pocitu moci a také si rádi vymýšleli, aby před svými nadřízenými vypadali úspěšnější, než skutečně byli.

A jak to bylo s tou jejich pomocí? Ten pátek jsem měl jet na víkend s partou přátel do Liberce. Jenže výslech mne tak unavil, že jsem jel raději domů do Zlína. V sobotu jsem šel na bohoslužbu, na které jsem poznal nádhernou blonďatou holku, která je už 25 let mojí manželkou. Nebýt toho, že si mne estébáci pozvali "na slovíčko", asi bych ji nepoznal.

Je dobře, že dnes už estébáci nikoho buzerovat nemohou. Jen mne mrzí, že tito pánové dodnes dostávají nadstandardní důchody i z mých daní. Možná by s tím současná vláda a parlament v rámci úspor mohli konečně něco udělat.