Moje milá uschne

Moje manželka uschne. Včera byl první máj a já jsem ji nepolíbil. Tedy, abych byl přesný, nepolíbil jsem ji pod rozkvetlou třešní a tak má má milá podle lidové pověry velký problém. Uschne, zvadne...

Příští neděli to bude 26 let, co jsem svou milou poprvé políbil jako svou manželku. Dneska jsem vytáhl album a chvíli vzpomínal. Jak jsem se tak díval na fotky, měl jsem chvíli pocit, že je mi zase 27, jsem mladý, štíhlý, nemám vlasy plné stříbra...

Pak jsem se podíval do zrcadla a zjistil, že daleko víc než moje milá vadnu a usychám já. I když tak nějak zvláštně. Na výšku se sesychám, ale na šířku bobtnám. Tak nevím, jestli to naši předci, když vymýšleli tuhle pověru, nespletli. Jestli by neměla pod tou rozkvetlou třešní líbat žena muže, aby jí neuschnul.

Ale teď vážně. To, že s manželkou tělesně usycháme, to je fakt a není z toho třeba dělat tragédii. Ono to tak nějak patří k životu na tomto světě. To fyzické usychání vůbec nemusí bránit tomu, aby naše láska i po těch 26.letech kvetla.

Stačí, když ji budeme "zalévat" takovými těmi drobnostmi, které k lásce patří. Vím, že mou milou potěší, když náš byt provoní vůně frézií nebo čajových růží. Vím, že je ráda, když ji neobjímám a nelíbám jen na prvního máje, ale kdykoliv je k tomu vhodná chvíle. Ona už zase ví, že...

Právě tyhle maličkosti dodávají vláhu lásce, která není vůbec závislá na tom, kolik je nám let. Pokud lásku ponecháme napospas osudu, možná ani nevykvete. Dáme-li jí to, co potřebuje, může kvést i tehdy, když naše šediny prozrazují, že už jsme dlouho dlouho dospělí.

Přeji vám, abyste i dnes měli koho obejmout. A nezapomínejme, že na naše objetí nečeká jen partner, ale i rodiče a také naše děti a, pokud je máme, i vnoučátka.