Křesťan

        Křesťanství dnes v naší zemi nemá moc valnou pověst. Myslím, že jsme to právě my, křesťané, kdo má velký podíl na tom, že Česká republika je považovaná za nejateističtější stát na světě.

        Důvodů, proč má u nás dnes křesťanství tak nízký kredit, je jistě víc. Mnozí lidé dávají rovnítko mezi křesťanství a církev. A tak můžeme hledat kořeny tohoto problému už ve středověku, kdy většina lidstva žila v bídě, zatímco papež a kněží žili v přepychu.
        Něco nám o tom může napovědět příběh z konce 14. století. Mladý Jan Hus tehdy přichází do Prahy, aby zde studoval. V té době se v Praze objevili dva cizinci z Anglie. Byli to stoupenci jiného Jana – Jana Viklefa.
        Při čtení Bible - Nového zákona - pochopili, jaká propast se vytvořila mezi učením Ježíše Krista a tím, co učila tehdejší církev. V Praze proto veřejně vystoupili proti neomezené autoritě papeže a církve.
        Úřady, které byly ovládány církví, jim brzy zakázaly veřejně mluvit. Angličané proto museli zvolit jinou metodu. Na veřejném místě vystavili dva obrazy, které sami namalovali.
"Jeden představoval Ježíše Krista jak vjíždí do Jeruzaléma, tichý a sedící na oslici, provázený svými chudě oděnými a bosými učedníky.
Druhý obraz znázorňoval papežský průvod – papeže, oblečeného do drahého roucha, s trojnásobnou korunou, sedícího na nádherně ozdobeném koni, v čele s trubači a v doprovodu skvostně oblečených kardinálů a prelátů.
        Bylo to kázání, které upoutalo pozornost širokých vrstev – kolem obrazů se stále tlačily davy. Nikdo nemohl přehlédnout jejich morální poselství. Pro mnoho lidí byl zvlášť působivý rozdíl mezi tichostí a pokorou Ježíše Krista a okázalostí a pýchou papeže, který se vydával za Kristova služebníka..." (E.G.White: Velké drama věků str.70)
        Myslím, že tento starý příběh odhaluje jeden z důvodů, proč křesťanství postupně ztrácí svůj pozitivní vliv na společnost. Už v době Mistra Jana Husa byla obrovská propast mezi tím, co učil a žil Ježíš, a tím co "učila" církev. Z křesťanství se vytratil ten, kdo mu dal jméno – Ježíš.

        Podívejme se spolu na to, co učil Ježíš. Co považuje zakladatel křesťanství za skutečnou vstupenku do nebe? Jak vidí Ježíš správného křesťana?
Mnoho lidí se domnívá, podle českého termínu "křesťan", že křesťanem je ten, kdo se nechá pokřtít. Není to tak docela pravda. Původní jméno, které dostali křesťané, nás vede k poznání, že bychom měli raději používat termín "kristovci". Lépe totiž vyjadřuje, na čem první křesťané stavěli svou víru, a také pro koho byli ochotni položit i svůj život.

        Jak se na své žáky dívá Ježíš? Podle čeho je bude jednou posuzovat? Bude rozhodující to, zda byli pokřtěni v té správné a jediné církvi? Je vůbec členství v církvi důležité pro to, jak dopadneme na Božím soudu? Ježíš říká: Až přijdu v královském majestátu, v doprovodu všech andělů, zasednu k soudu, kam se dostaví všichni lidé. To bude chvíle konečného rozdělení lidstva.
        Jako pastýř vybírá ze stáda ty, které si ponechá a které vyřadí, tak i já řeknu svým věrným po pravici: "Pojďte, sám Otec vás zve do království, které je pro vás připraveno od počátku světa. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst. Žíznil jsem a dali jste mi pít. Neměl jsem střechu nad hlavou a vy jste mne přijali. Neměl jsem co na sebe a vy jste mne oblékli. V nemoci jste o mne pečovali, a když jsem byl ve vězení, přišli jste za mnou."
Ti věrní namítnou: "Nevzpomínáme si, že bychom měli někdy příležitost se takto o tebe postarat."
Tehdy jim odpovím: "Co dobrého jste udělali pro jednoho z mých nepatrných bratrů, to jste udělali pro mne."
        Těm shromážděným po levici řeknu: "Pryč ode mne. Propadli jste ohni zatracení, který je připraven pro satana a jeho pomocníky. Vždyť když jsem měl hlad, nedali jste mi najíst. Žíznil jsem a nedali jste mi pít. Neměl jsem střechu nad hlavou a zavřeli jste přede mnou. Neměl jsem co na sebe a neoblékli jste mne. V nemoci jste o mne nepečovali, a když jsem byl ve vězení, nepřišli jste za mnou."
Budou se obhajovat: "Pane, jak jsme ti mohli pomoci, když jsme tě nikdy neviděli?"
Řeknu jim: "Teď už na tom nic nezměníte. Co jste zůstali dlužni tomu nejposlednějšímu, upřeli jste mně."
        Ti postavení na levici budou odsouzeni na věky, ale ti na pravici budou žít věčně.(Matouš 25,31-46; Průvodce životem)
        Není to zvláštní? Na Božím soudu Ježíše nebude zajímat, do jaké církve jsme patřili. Nebude ani počítat, kolik času jsme věnovali návštěvám kostela a bohoslužeb, ani to, kolik peněz jsme dali církvi. Boží soud bude posuzovat něco úplně jiného – zaměří se na naši službu druhým.
        Apoštol Pavel napsal křesťanům v Římě: "Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´; a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.´
Láska neudělá bližnímu nic zlého.
Je tedy láska naplněním zákona."(Římanům 13,8-10) Vstupenkou do nebe je láska. Nebeskou branou projde jen ten, kdo dokáže nesobecky milovat.

        Možná to zní až příliš jednoduše a snadně. Stačí jen milovat.
Jenže, co když to nedokážu?
Kde vzít lásku?
Ve škole jsme se kdysi v hodině hudební výchovy učili lidovou píseň, ve které se zpívá:
"Lásko, Bože, lásko, kde ťa ludé berú,
na horách nerosteš, v poli ťa nesejů..."
        Milovat druhého člověka není vždy snadné. Vím to z vlastní zkušenosti. Proto je dobře, že i v této oblasti je to Bůh, kdo nám nabízí svou pomoc. Apoštol Jan píše: "Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.
V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat."(1. Janův 4,7-11)
        Bůh je láska. Bůh mne miluje. Toto poznání mi dává odvahu i sílu, abych mu dovolil naplnit jeho láskou mé srdce. Bůh mne naučí milovat druhé stejnou láskou, jakou on sám miluje mne.
        Často slyším otázku: "V čem je vlastně ta Ježíšova jedinečnost?" Podle Bible v tom, jak dokázal svými slovy, svým životem a nakonec i svou obětí na kříži odhalit pravou podstatu Boží lásky.
        Ten, kdo přemýšlí o Ježíšově životě, o tom, jak pomáhal všem, kdo k němu přišli se svou prosbou o pomoc, nepotřebuje studovat teologii, aby poznal Boží lásku. Vidí ji v každém jeho slovu i v každém jeho činu. A když tuto lásku pustí do svého nitra, tak ji pak každý den může prožívat i ve svém životě.
        Apoštol Pavel, který se osobně setkal se vzkříšeným Ježíšem, napsal, co to s ním udělalo a co to udělá s námi, když se rozhodneme jít stejnou cestou jako on: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně." (2. Korintským 3,18)
        Skutečným křesťanem se nestávám okamžikem křtu nebo vstupu do nějaké církve. Křesťanem se stávám ve chvíli, kdy do svého nitra pouštím hřejivé paprsky Ježíšovy lásky. Najednou se v mém životě něco mění. Boží láska začne mou postupnou proměnu k Božímu obrazu. Na konci této proměny bude i o mně moci Bůh před nebeským soudem prohlásit: "Je z něj úplně jiný člověk, protože v jeho srdci je má láska."
        Jak se to projeví? Přesně tak, jak v Ježíšově příběhu. Dobré skutky nebudu dělat z povinnosti, abych získal body u svého Boha a nebudu je ani počítat a zapisovat. Proč? Prostě proto, že už nebudu umět jednat jinak.

        V životě se často díváme na to, co si o nás myslí nebo říkají ti druzí. Bojíme se, aby se na nás nedívali přes prsty. Toužíme po uznání tak silně, že pak děláme i to, co bychom sami nikdy neudělali.
        Přitom daleko důležitější je, co si o našem životě myslí Bůh. Důležité je, na které straně se jednou ocitnu, až bude Ježíš lidstvo dělit na ty po pravici a na ty, co skončí po jeho levici.
        Při pročítání Ježíšova vyprávění o posledním soudu jsem došel k závěru, že v nebi bude mnoho lidí, kteří nikdy neslyšeli Ježíšovo jméno. Bude tam mnoho lidí, kteří nikdy nebyli pokřtěni a ani nevstoupili do žádné církve. Tito lidé jen poslechli hlas svého srdce, které toužilo po lásce. Díky svému srdci pomáhali chudým, nemocným, utiskovaným...
        V nebi bude mnoho lidí, kteří nabídli své domovy chudákům, kteří museli díky válkám nebo přírodním katastrofám utéct z místa, kde byli doma. V nebi bude spousta těch, kteří se rozhodli pomoci lidem, kterým jejich život zničily drogy, alkohol a třeba i prostituce.
        Pokud budete hledat lidi, kteří už dnes stojí po Ježíšově pravici, zkuste navštívit Adru, Charitu, Červený kříž nebo nějakou jinou charitativní organizaci. Určitě tam nějaké takové najdete. To, co dělají, berou jako samozřejmost a vůbec si nepřipadají výjimeční.
        Přál bych si, kdyby takovým člověkem, který skončí po Ježíšově pravici, byl každý křesťan. Ale vím, že to mnohdy není pravda. Nakonec, samotný Ježíš musel dopředu prohlásit: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích." (Matouš 7,21)

        Pokud jsi dočetl až sem, tak ti chci říci, že bych si přál, abychom se po Ježíšově pravici jednou setkali i my dva. Těším se na to setkání.
        Ještě je před námi kus dlouhé cesty. Ať se na nás všech, kteří toužíme po nebi, naplní slova Bible: "Milosrdenství, pokoj a láska ať se vám rozhojní!" (Juda 1,2)