Kopal jsem s cikány

S cikány se setkávám celý život.  Na některá setkání raději zapomínám, jiná si  občas  rád  připomínám.  Jedno  se  mi  vybavilo,  když jsem  včera  u  nás  ve  Frýdku  uviděl  partu  kopáčů.

Po skončení deváté třídy jsem se těšil, že o prázdninách vydělám nějaké peníze, abych si mohl koupit nové vybavení na vandry. Zašel jsem do jediné agentury, která tehdy zprostředkovávala brigády pro studenty. Tam mi řekli, že jdu pozdě a že už nic nemají. Jedině, pokud by mi nevadilo, že budu dělat s cikány ve výkopech.

Nevadilo mi to a tak jsem se druhý den v pracovním oblečení přidal k partě cikánských kopáčů. Měl jsem obavy, jak mne mezi sebe přijmou, ale vše nakonec proběhlo hladce.

Parťák chtěl nejdřív vidět moje ruce. Když je uviděl, smál se a říkal, že se to brzy spraví. Pak mi vysvětloval, jak se správně drží lopata, kolik na ni mohu nabrat, abych nebyl po pár minutách unavený. Když jsem zvládl tuto první lekci, v další mne zase školil ohledně práce s krompáčem…

Snažil jsem se s nimi držet krok, ale nedařilo se mi to. Když na mně bylo vidět, že mne zmáhá únava, dostal jsem novou práci. Parťák si všiml, že mám v tašce se svačinou i Mladou frontu. "Sedni si," řekl, "a chvíli nám čitaj!" Ten den i další jsem takto sedával a čítal často, protože nikdo z nich neuměl číst.

Když jsem s nimi pracoval ve výkopu, vyprávěli o svých rodinách, které nechali doma. Přijeli ze Slovenska, ale pocházeli někde z Ruska. Parťák si dokonce ještě mlhavě pamatoval, jak s tátou po válce krátce kočovali na Ukrajině, než se dostali na východ naší republiky.

O přestávce jsem je učil se podepisovat. Parťák se po čtrnácti dnech poctivého učení naučil napsat Lak, což byla zkratka jeho příjmení Lakatoš. Ze samého nadšení začal tančit…

Po týdnu jsem se dočkal vyznamenání. Pan Lakatoš mi před celou partou oznámil, že kdybych chtěl, vzali by mne mezi sebe natrvalo. Vzpomněl jsem si při tom na vtip, ve kterém policajt opatrně, s hrůzou v očích, nakukuje do velké jámy, ve které kopou tři cikání. Parťák na něho zespodu volá: "Co tak blbě čumíš. Kdyby ses lepši učil, mohls tu kopat s námi!"

Když jsem včera procházel místem, kde parta cikánů kopala výkop okolo cesty, vybavily se mi vzpomínky na cikány, kteří se mezi sebe nebáli vzít kluka, co při svých 180 cm výšky vážil šedesát kilo a vypadal, že ani neudrží lopatu. Pomohli mi pochopit, že se u lidí nemám dívat na to, zda jsou černí nebo bílí, vzdělaní nebo negramotní, ale na to, zda jsou dobří, poctiví a pracovití. A to tihle cikáni, se kterými jsem tehdy pracoval, byli.