Když padnu, koho potěším?

       Život nepřináší jen příjemné chvíle a my si proto čas od času klademe otázku: „Jaký smysl má to, co právě prožívám?“ Pokud přitom z naší situace nenacházíme východisko, začíná v našem nitru bobtnat strach z toho nejhoršího.

     Začátek 13. žalmu začíná velice emotivně. David, autor této staré modlitby, tím hned v úvodu dává jasně najevo, jak moc potřebuje Boží pomoc.
"Což nikdy více, Pane,
   si na mne nevzpomeneš?
   Jak dlouho ještě
   se k tobě nesmím přiblížit?
Jak dlouho budu bezradný
   nad svými starostmi?
   Jak dlouho se můj nepřítel
   bude tak vypínat?" (Žalm 13,2-3)
David se třikrát po sobě ptá: "Bože, jak dlouho ještě?" Prožívá něco, co ho velmi trápí. Ale ještě víc ho trápí Boží mlčení. Dokonce má dojem, že ho Bůh nechce přijmout. Možná si David připadal, jako král Jindřich IV., který přišel s pokorou do Canossy, ale pyšný papež Řehoř VII. ho nechal tři dny bosého mrznout na hradním nádvoří, než ho blahosklonně přijal. Dokázal si, že je mocnější než král, což jeho nemocnému egu udělalo velice dobře...

     Opravdu je Bůh stejný, jako ten středověký papež, kterému šlo jen o vlastní postavení a moc? Záleží mu na nás vůbec nebo se stará jen o své ego? David má se svým Bohem jiné zkušenosti a proto pokračuje:
"Už se na mě podívej a vyslyš mne,
   vždyť jsi přece můj Bůh!
   Mým očím dopřej prohlédnout,
   ať nezavřou se na věky.
Což se má chlubit nepřítel?
   Má snad jásat: Dostal jsem ho!
   Když padnu, koho potěším?
   Jen svoje soupeře." (Žalm 13,4-5)
David prožívá nelehké období své víry. Jeho otázku, kterou klade Bohu, bychom si měli pamatovat a čas od času si ji položit v malé obměně: "Komu udělám radost, když budu takto jednat? Udělám ji Bohu nebo jeho nepříteli?" Mně osobně už tato otázka mnohokrát zabránila udělat zbytečné chyby.
     Během své modlitby se David uklidní. Znovu si uvědomuje, že Bůh je jeho přítel, který nedopustí nic, co by mu ublížilo. Pokud mlčí k jeho prosbám a modlitbám, určitě to má svůj důvod.

     Král vypráví Bohu o všem, co ho trápí, a počáteční pocit, že ho Bůh neslyší, vystřídá jistota, že Bůh ví, co dělá a jeho pomoc přijde v pravý čas. Už se těší, až ho pak za to vše bude chválit novou písní. Proto vše ukončí slovy:
"Já doufám, že se smiluješ,
   abych ti mohl zpívat
   a nad záchranou jásat:
Bůh se mě zastal, díky!" (Žalm 13,6)
Možná je právě dnešek den, kdy bych se měl zastavit, ohlédnout nazpět a přemýšlet nad tím, kolikrát jsem se, stejně jako David, cítil opuštěný svým Bohem. Přestože se zdálo, že nemám žádnou budoucnost, nakonec jsem také mohl volat: "Bůh se mě zastal, díky!"
     A až se pocit osamění zase vrátí, chci počkat na chvíli, kdy se mne Bůh znovu zastane. Jen on zná pravou chvíli a pravý čas.