Když má ovečka dobrého pastýře (Požehnání v Bibli 22)

Obsah termínu "požehnání" si lidé vykládají různě. Většinou se do jejich vidění promítá na jedné straně jejich životní zkušenost s Bohem a na druhé straně jejich očekávání, přání a touhy.

Proto, když čteme v Bibli o požehnání, může se pohled pisatelů lišit. Dnes bych vám rád připomněl 23.žalm. Osobně ho považuji za Davidovu odpověď na otázku: "Jak bys definoval Boží požehnání?"

Vybral jsem parafrázovaný text z překladu Průvodce životem. Možná i proto, že se v něm objevuje i termín, nad kterým se v tomto seriálu zamýšlíme.
"Když Bůh je můj pastýř,
co by mi mohlo chybět?
Pase mne na zelených pastvinách,
vodí mne k poklidným napajedlům.
Být s ním je pro mne osvěžení
i záruka, že nesejdu z cesty.

I kdybych měl jít údolím smrti,
budeš mi, Bože, nablízku,
čeho bych se bál?
Tvůj prut i hůl jsou mým potěšením.

Před tváří nepřátel ty stůl mi prostíráš,
mou hlavu korunuješ ctí,
má číše přetéká tvým požehnáním.
Navíc tvá laskavost a tvoje slitování
zůstanou se mnou do posledního dechu
a potom navěky budu žít ve tvém domě." (Žalm 23)

Myslím, že k této definici by bylo zbytečné něco dodávat. Podle Davida nás Bůh, a s ním i jeho požehnání, provází našim životem od našeho narození až do našeho posledního vydechnutí. Ani v okamžiku smrti nezůstaneme opuštění. I v té chvíli budeme cítit oporu jeho laskavé, ale i pevné ruky.

A pak, až nás Bůh vzkřísí k věčnému životu, dostane jeho požehnání vůči nám, lidem, ještě jeden významný prvek. Budeme žít navěky v Boží blízkosti a konečně uvidíme Boha tváří v tvář.